Dinosauři z Tendaguru

….aneb Krátké povídání o nejslavnějších afrických vykopávkách

Počátkem 20. století vedlo úsilí Německa vyrovnat se konkurenčním mocnostem ve všech oblastech lidského snažení k potřebě co nejlépe prozkoumat a vytěžit maximum ze své velké africké kolonie, „Německé východní Afriky“. Při celkové rozloze až 995 tisíc čtverečních kilometrů představovalo toto území současné Tanzanie téměř trojnásobek rozlohy dnešního Německa. Jak se mělo brzy ukázat, paleontologické lokality v tomto odlehlém koutě světa měly rozhodně co nabídnout.

V roce 1907 narazil zde pracující německý geologický inženýr Bernhard W. Sattler na obrovské, ze země vyčnívající kosti. Bylo to v místě zvaném Tendaguru, ležícím ve vzdálenosti asi čtyřdenního pochodu do vnitrozemí od přístavu Lindi. Dnes se tato oblast nachází na území Tanzanie. Místní legenda pravila, že se zde nacházejí kosti obrovského lidožrouta, který před dávnou dobou zabíjel a požíral místní obyvatele. Po určité době prý skupina odvážných mužů přichystala na lidožrouta past a podařilo se jim ho zabít. Po usmrcení netvora byly údajně slyšet lidské výkřiky z jeho zavřených pracek, a když se muži přiblížili, spatřili vybíhat mnoho polapených vesničanů.

Sattler se však o domorodé legendy nezajímal a hned podal zprávu o objevu své společnosti do Německa. Již po několika týdnech přijel do Afriky slavný německý paleontolog Eberhard Fraas, aby si osobně prohlédl místo nálezu. Z Lindi, vzdáleného od lokality 110 kilometrů, pochodoval pět dní spolu se 60 nosiči, aby mohl objev vyhodnotit. Když dospěl ke svému cíli, byl vpravdě nadšen. Všude kolem něho vyčnívaly ze země obrovské kosti ve výborném stavu, jaké se nikde v Evropě v té době nevyskytovaly. Fraas se dal ihned do práce a vykopal několik „propagačních“ fosilií značné vědecké hodnoty, se kterými se vrátil do Německa. Ihned se obrátil na německé koloniální autority s požadavkem, aby dané místo bylo přísně střeženo a zachováno pro další vykopávky.

Zanedlouho se Wilhelm Branca, ředitel Přírodovědeckého muzea v Berlíně, začal zabývat plánem vědecké expedice do oblasti Tendaguru. Brzy shromáždil od společností i soukromých osob dostatek finančních prostředků, které měly později zajistit jeho muzeu uznání a slávu. Vedoucím expedice byl jmenován Werner Janensch, tehdejší správce oddělení fosilních plazů tohoto muzea. Jeho zástupcem byl opět jiný významný paleontolog Edwin Hennig. Tak začala slavná expedice Tendaguru, trvající od roku 1909 do roku 1913, která odhalila nesmírné množství pozoruhodných afrických dinosaurů z konce doby jurské. Mimo jiné tu byl nalezen i největší tehdy známý dinosaurus, popsaný později Janenschem pod jménem Brachiosaurus brancai, jehož kostra vystavená v Berlínském Humboldtově muzeu je dodnes jednou z největších smontovaných koster dinosaura vůbec (nedávno byla rekonstruována a její rozměry jsou impozantní: délka téměř 23 m, výška 13 m).

Dnes se lze dostat do Tendaguru celkem pohodlně terénními automobily. Před devadesáti lety to však byl vzdálený, nepřístupný bod v africké divočině, kam nevedly žádné cesty a v jehož okolí žily nebezpečné šelmy. Dodnes tu většina obyvatel chodí převážně pěšky, nebo jezdí na kolech. Automobilů je tu málo. Místo, kam dosud nedospěla civilizace, nabízelo nepřeberné množství pravěkých kostí. Ležely přímo na povrchu nebo těsně pod ním a některé byly tak obrovské, až se tajil dech. Není divu, že třeba víc než dvoumetrová stehenní kost dala mezi domorodci vzniknout legendě o obřích netvorech. Ale dech se tajil i vědcům.

V každém případě potřeboval Janensch dělníky. Mnoho dělníků. Proto také začal jejich náborem. První sezónu jich najal 170, druhou 400, třetí a čtvrtou 500. Černí kopáči však nepřišli sami. Podle místních zvyků si s sebou vzali i své ženy (někteří jich měli víc) nebo i celé rodiny. U vykopávek pod kopcem Tendaguru tak vyrostla rozsáhlá vesnice s nejméně tisíci obyvateli. Nikdy předtím ani potom se při vykopávkách dinosaurů neshromáždilo na jednom místě tolik lidí. Problémy byly se vším. Se zajištěním vody a potravy, udržováním pracovní kázně i vzájemnými vztahy najatých černochů a arabských dozorců. Do Lindi to bylo více než sto kilometrů pustinou bez železnice, silnice nebo alespoň přijatelné cesty. A přece právě tam, jako do nejbližšího bodu, odkud mohla navazovat doprava lodí, bylo nutno zajistit transport obrovského množství nalezených kostí. Vzhledem k záplavě much nebylo možné použít k dopravě oslů nebo mezků. A tak museli vše odnosit na hlavách a zádech místní nosiči, muži i ženy. Ti byly najímáni především z místních obyvatel kmene Mwera. Někteří uchazeči o práci přicházeli ze vzdálenosti až 500 km. Většinou byli rozděleni do pracovních čet o 25 mužích. K překonání vzdálenosti bylo většinou třeba 3-4 dny pochodu. Průměrná zátěž nosiče byla asi 30 kilogramů. Mnohé velké kosti o průměru přes metr muselo nést i několik nosičů. V dřevěných bednách sloužil jako ochranný obal přírodní materiál, jemná tráva, bobule rostlin nebo kůra apod.

———

Dostupná literatura:

Lambert, D.: Velká kniha o dinosaurech, Praha 1993

Maier,G.: African Dinosaurs Unearthed, Indiana 2003

Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Praha 1993

Internet (http://en.wikipedia.org/wiki/Tendaguru ad.)

———