Fantastické setkání

…po 66 milionech let

Skláním se nad vyprahlou a prašnou zemí, rozpalovanou horkým montanským sluncem. Rtuťový sloupec na teploměru už přesahuje stovku fahrenheitů, ale kromě krátké přestávky na občerstvení pod nízkým skalním převisem si za celý den stínu moc neužiju. Ovšem nikdo z našeho týmu tu není kvůli odpočinku; na ploše deseti metrů čtverečních tu odstraňujeme pevnou horninu z fosilních kostí nádherného dinosaura. Díky opalovacímu krému s vysokým faktorem a slunečním brýlím s UV filtrem je práce na ostrém slunci alespoň trochu snesitelná. Pot na každém milimetru plochy kůže jakoby se odpařoval přímo z pokožky. Bez rukavic jsou rukojeti pracovních nástrojů kluzké a je třeba je držet obzvlášť pevně. Každá rána kladivem do dláta vysílá jemné vibrace až do vaší páteře, každý otřes také prochází v miniaturních vlnách horninou ke zkamenělým kostem. Ty jsou však velmi křehké, je proto třeba postupovat opatrně. Musíte udržet koncentraci a zachovat přesnost, dodržet správný úhel odstraňování horniny a vystupující úlomky včas ošetřit „vájnekem“ – konzervačním činidlem s konzistencí vteřinového lepidla. Samozřejmě se přitom snažíte neukápnout si tento chemický zázrak na kůži, není k ní totiž příliš „friendly“.

Paleontolog Denver Fowler, neustále zaprášený třicátník s vizáží vysloužilého akčního hrdiny s námi vesele žertuje. Jeho monolog o zpackané britské politice a nespolehlivosti labouristů však příliš nevnímám. Sympatický a upovídaný Brit, pracující už několik let v severoamerické Montaně, se mnou co chvíli prohodí pár slov. Ptám se ho na možnost zachování lebky našeho dinosaura, kterému se dostalo lichotivé přezdívky „Tomova kachna“. Využívám Denverovy prodloužené instruktáže o obvyklé poloze holenních kostí ke krátké přestávce v kopání. Ruce, zcela lesklé potem, se mi přitom lehce chvějí po předchozí námaze. Za chvíli zase vyměním ladného estwinga za železné páčidlo – pět metrů od mě už je potřeba převrhnout dvoumetrákový blok vápence – možná pod ním najdeme větší část ocasu. Stejně jako ostatní členové týmu nemám vůbec chuť se jakkoliv ulívat – příležitost, jako je tato, se už nemusí nikdy v životě naskytnout. Jen na malou chvilku se podívám na obří modrou oblohu a zaposlouchám se do příjemně otravného prskání místních kobylek. Ještě si krátce urovnám kšilt čepice (klobouk už se mi v uplynulých dvou týdnech bezmála rozpadl), očistím odkopanou vrstvu štětečkem a pokračuji v „digingu“. Odměna za všechnu námahu je však obrovská a z určitého úhlu pohledu vlastně zcela nedocenitelná…

Dinosaurus, se kterým se tu v typicky extrémních podmínkách terénní práce „potýkáme“, byl v době své smrti mládětem velkého kachnozobého dinosaura. V dospělosti mohl tento býložravec s jakoby kachním zobákem na konci čelistí přesáhnout délku 12 metrů a hmotnost 4 tun, náš nedospělý exemplář byl však dlouhý „jen“ asi šest metrů. Přesto byl obrovský, což dobře dokládá téměř metrová stehenní kost, ležící vodorovně kousek ode mě. Jen tato kost musela mít v kompletním stavu tak polovinu mé hmotnosti. Ptám se stále veselého paleontologa na stáří nálezu. Podle něho zemřel zhruba 300 000 let před koncem křídového období, tedy asi před 66,3 miliony let. Mladý dinosaurus byl po smrti poměrně rychle pohřben v poloze na levém boku. Ležel tady v zemi tak dlouho, že si to pamatují sotva naši první primátí předkové, kteří měli tehdy podobu současných hlodavců. Toto byl svět dinosaurů, v němž savci ještě hráli toliko druhé housle. Dávné ekosystémy tehdy ovládali velcí plazi v čele s jejich nekorunovaným králem – tyranosaurem. Právě dinosauři, jako tento náš nedospělý hadrosaurid byli jeho častou kořistí. Konec svrchní křídy ve východní Montaně byl však zároveň svědkem vůbec posledního rozmachu neptačích dinosaurů.

Právě prožívám sotva popsatelný pocit ohromení a jakési posvátné úcty – přejíždím prsty po zkamenělých kostech kdysi živého tvora, který chodil po stejné planetě jako teď já. Pojem „dávno“ však v tomto případě nemá charakter běžného významu toho slova. Když mluvíme o dávné době, obvykle tím máme na na mysli minulé týdny, měsíce, roky, staletí nebo výjimečně i tisíciletí. I desítky tisíc let stará minulost je však prakticky přítomností ve srovnání s dobou, kdy žil tento dinosaurus! Přemýšlím o přirovnání, použitém autorem Jurského parku Michaelem Crichtonem – trochu si jej přizpůsobuji. Pohledem hypnotizuji jedno ze zachovaných rezavě hnědých žeber a přitom v duchu počítám. Když bychom lidský život, trvající celých 70 let smrštili do jediného dne – celý život bychom tedy prožili v jediném dni – pak od smrti tohoto ornitopodního dinosaura uplynulo již 2595 let! Před tolika lety byl i starověký Řím pouhou soustavou několika vesnic na sedmi pahorcích v Latiu. Celá evoluce našeho živočišného druhu Homo sapiens – od jeho skromných počátků v pleistocénní Africe – by se do zmíněné doby vešla asi 330-krát. Je to opravdu objevný a fascinující pocit – jsem vůbec první osobou na světě, která po těchto dálavách času smí odkrýt části organismu, žijícího ještě v období „středověku“ planety.

Počasí v Montaně je velmi zrádné a doba, vyhrazená pro vykopávky v terénu zde bývá omezená zhruba na 2,5 měsíce v každém roce. Přesto jsou z tohoto liduprázdného a neúrodného kraje – zároveň však nedostižného ráje paleontologů – každý rok odváženy poklady pradávné minulosti v podobě skvělých fosílií někdejších pánů planety. Na místě kdysi bujných, životem kypících říčních delt se nyní rozléhají rozpraskané skalní výchozy a roste zde nízká teplomilná vegetace. Plazi jsou zde v nepřítomnosti člověka stále dominantními obratlovci, a to v podobě nebezpečných chřestýšů, ukrývajících se často pod kameny a keříky. Jsou již pouze skromnou připomínkou dávno zašlé slávy posledních velkých dinosaurů světa z doby jejich vrcholu a následného pádu přímo epických rozměrů.

Zdroje:

http://www.geo-magazin.cz/priroda/navstivte-s-nami/po-stopach-titanu (Fotoshow z Montany, web časopisu GEO)

http://en.wikipedia.org/wiki/Edmontosaurus (Informace o edmontosaurovi na anglické verzi Wikipedie)