Titanis

…hrůzopták z indiánských mýtů?

Titanis walleri byl obřím nelétavým ptákem z čeledi Phorusrhacidae, žijícím v období před 5-1,8 miliony let na jihu Severní Ameriky. Patřil do společenstva převážně třetihorních dravců, specializujících se obvykle na lov menších obratlovců, včetně různých typů savců. Jméno Titanis je odvozeno od názvu titánů, starořeckých božstev a je odkazem na značnou velikost tohoto dravého ptáka. Druhové jméno walleri je poctou objevitele prvního exempláře (holotypu), Benjamina I. Wallera. Druh byl vědecky popsán americkým paleontologem a ornitologem Williamem Piercem Brodkorbem v roce 1963.

Zkameněliny tohoto forusracida byly objeveny na jihu Spojených států (státy Texas a Florida) ve vrstvách starých asi 5-2 miliony let. Objevila se však domněnka, že titanisové mohli žít mnohem déle, zhruba až do doby před 15 000 lety. Ta byla založena na velmi nekompletním a fragmentárním materiálu, například frakturách některých kostí. Novější datování pak přežití druhu až do doby příchodu člověka do Severní Ameriky vyvrací. Nejmladší známé zkameněliny titanise jsou údajně staré nejméně 2 miliony let, to však neznamená, že nežili podstatně déle (asi 99,9% fosilních koster zůstává neznámých). Pokud by titanisové přežili až do období nedlouho před koncem poslední doby ledové, mohli by se s nimi první asijští osadníci nového kontinentu přímo setkat. Představa totemových „hrůzoptáků“, o kterých indiánští náčelníci vyprávějí svým potomkům po celé stovky generací, by takto mohla mít reálný základ. Jde však pouze o nepravděpodobnou (byť nesporně půvabnou) spekulaci.

Příslušníci čeledi Phorusrhacidae se vyvinuli v Jižní Americe počátkem paleogénu (asi před 62 miliony let) a až do spojení obou Amerik panamskou šíjí představovali jednu z dominantních forem predátorů tohoto kontinentu. Dnes známe asi 14 rodů a 18 druhů této čeldi, dělené dále do 5 podčeledí. Jejich evoluční vrchol nastal zřejmě v průběhu miocénu (zhruba před 23-5 miliony let). V době před 3 miliony let se však utvořilo pevninské spojení mezi Amerikami, po kterém přešly ze severu také placentální šelmy a velké nelétavé ptáky s hákovitými zobáky postupně v ekosystémech nahradily. Předkové titanise však dokázali jako jedni z mála zástupců jižní fauny přesídlit na sever během této tzv. Velké americké výměny. Dravec s lebkou větší, než má kůň, tak mohl lovit také severoamerické savce včetně samotných kopytníků. K tomu mu výborně sloužily silné a dlouhé nohy, díky kterým dokázal vyvinout rychlost až kolem 65 km/h (jiné údaje hovoří o maximu 48 km/h).

Titanis nebyl největším zástupcem své skupiny, přesto dosahoval poměrně pozoruhodných rozměrů. Mohl být vysoký až přes 2,5 metru a jeho hmotnost se blížila 200 kg. Titanisové však vykazují značnou velikostní variabilitu mezi pohlavími i v rámci zástupců stejného pohlaví. Lebka dosud nebyla nalezena, pravděpodobně však měla typický „hákovitý“ tvar. Zvláštním znakem je utváření přední končetiny, která byla v rámci skupiny velmi neobvyklá. Prsty byly zřejmě ohebné a zápěstí tuhé a pevné. Je dokonce možné, že přední končetiny nebyly jako u ostatních forusracidů podobné zakrnělému křídlu, ale spíše krátké dvouprsté paži tyranosauridů. I tato velmi zajímavá myšlenka však již byla vyvrácena s poukazem na fakt, že podobný pažní kloub má i recentní příbuzná titanise – seriema. Nejbližšími příbuznými těchto obřích ptáků byly starší (miocénní) rody Phorusrhacos nebo Devincenzia z Argentiny. Titanisové představovali zřejmě poslední zástupce úžasné skupiny dravých ptáků, kteří na území Jižní Ameriky připomínali slávu obřích teropodů od paleocénu až po geologicky nedávný pleistocén.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Titanis

http://www.flmnh.ufl.edu/fossilhall/Library/Titanis/Titanis.htm

http://en.wikipedia.org/wiki/Phorusrhacidae