…aneb Jak Stegoceras zachránil pachycefalosaurům pověst
Pachycefalosauři (Pachycephalosauria) byli skupinou poměrně zvláštních ptakopánvých dinosaurů, žijících většinou v období svrchní křídy na území dnešní Severní Ameriky a Asie. Mezi nejznámější rody patří největší Pachycephalosaurus, dále Stygimoloch a Dracorex (kteří mohou být ve skutečnosti jen nedospělými exempláři předchozího rodu), asijský rod Prenocephale nebo právě Stegoceras. Největší zvláštností těchto menších až středně velkých býložravců bylo zesílení temene lebky, které u některých pokročilých druhů vedlo až k vytvoření jakési lebeční kupole. Již v roce 1955 přišel americký paleontolog Edwin H. Colbert (1905 – 2001) s myšlenkou, že toto zesílení lebky mohlo sloužit k vnitrodruhovým soubojům. Samci daného druhu tak měli srážením hlav soupeřit o samici, teritorium nebo postavení ve stádě, podobně jako někteří dnešní kopytníci.
———
Lebka stegocera byla vybavena charakteristickým lebečním „dómem“, sloužícím nejspíš pro rituální vnitrodruhové souboje mezi samci tohoto rodu. Mohl však zřejmě posloužit i jako zbraň proti menším teropodům. Kredit: Wikimedia Commons
———
Představa dinosaurů, srážejících se hlavami jako dnešní pižmoni nebo kamzíci běláci je sice atraktivní, je ale také pravdivá? Některé anatomické detaily na zkamenělinách pachycefalosaurů této možnosti odpovídají – například úpony pro silné krční svalstvo, které je u podobného typu chování nezbytné. Na druhou stranu však neodpovídá držení krční páteře těchto dinosaurů. Aby totiž byly absorbovány nebezpečně silné otřesy při nárazu, musí být páteř dostatečně pevná a co nejvíce rovná. U dinosaurů však byly krky spíše esovitě prohnuté. Kulaté temeno hlavy zase zvyšovalo riziko skluzu při nárazu, což mohlo vést k velmi nepříjemným zraněním (okolí lebečních dómů bylo často osázeno ostrými rohy a bodci). Postupně tedy převládl názor, že pachycefalosauři byli sice trkavými dinosaury, ale útočili spíše na měkký bok soupeře nebo obtížného dravého dinosaura.
Nová studie výzkumníků z Univerzity v Calgary však přináší další podstatné informace. Výsledky, které publikoval Eric Snively a Jessica Theodor ve vědeckém periodiku PLoS One, jsou poměrně výmluvné. 72 milionů let starý jedinec druhu Stegoceras validum byl dle jejich zjištění zřejmě lepším „trkačem“, než všichni dnešní živočichové. Tento malý, jen asi dva metry dlouhý dvounohý býložravec byl poprvé popsán v roce 1902 Lawrencem Lambem ze západu severoamerického kontinentu. Jeho asi 7,5 cm tlusté temeno lebky bylo zřejmě efektivní zbraní – podle nové analýzy počítačovým tomografem byla mozkovna stegocera mnohem lépe chráněna proti otřesům, než jak je tomu u dnešních pižmoňů a jejich příbuzných. Nad mozkem se totiž nacházela navíc ještě jedna vrstva velmi husté kostní hmoty, chránící měkké části lebky. Navíc bylo zjištěno, že lebka odolávala dobře i velkým otřesům. Přestože stegoceras nebyl o mnoho větší než dnešní vlčák nebo dobrman, v plné rychlosti byl jistě nebezpečným rivalem jakéhokoliv menšího teropoda.
———
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Stegoceras
http://www.wired.com/wiredscience/2011/06/stegoceras-head-butts/
http://blogs.smithsonianmag.com/dinosaur/2011/07/dome-headed-dinos-well-suited-to-butting-heads/
Snively, E.; Theodor, J. (2011). Common Functional Correlates of Head-Strike Behavior in the Pachycephalosaur Stegoceras validum (Ornithischia, Dinosauria) and Combative Artiodactyls PLoS One, 6 (6) DOI: 10.1371/journal.pone.0021422
———