…aneb Nejslavnější případ „biblického“ sauropoda
O fascinující náboženské legendě, vycházející z objevu fosilních otisků stop jurských sauropodních dinosaurů v Portugalsku jsem již na blogu psal v samostatném příspěvku, a to nejednou (ostatně můj článek na toto téma byl publikován i v časopise 100+1 ZZ). Protože ale právě nedávno vyšla v portugalském odborném periodiku Comunicaçőes Geológicas studie, která o nálezu referuje podrobněji, nebude od věci si celou tuto zajímavou záležitost znovu připomenout. Jak dnes již dobře víme, v oblasti Sesimbra (distrikt Setúbal, jihozápad Portugalska) znali lidé dinosauří fosilie v podobě zkamenělých otisků stop již přinejmenším od počátku 15. století. V té době ovšem samozřejmě nikdo netušil, že by se mohlo jednat o pozůstatky (či v tomto případě stopy někdejší činnosti) dávno vyhynulých živočichů. O těchto záhadných stopách si vyprávěly desítky generací obyvatel dnešního Portugalska, ovšem nikoliv jako o zkamenělinách druhohorních plazů, nýbrž jako o stopách biblického oslíka, nesoucího na hřbetě malého Ježíše a Pannu Marii od rozbouřeného moře směrem do klidného vnitrozemí. Stopy pak byly na památku této významné události zachovány v kameni na útesech na věčné časy. S otisky pozdně jurských sauropodních dinosaurů jsou spojeny nejen náboženské legendy, ale také zbudování kaple Capela de Memória („Pamětní kaple“), ke kterému došlo zřejmě již kolem roku 1410. Stopy dinosaurů byly tedy v této oblasti známé ještě v době před středoevropskými husitskými válkami. Asi o tři století později pak na stejném místě vzniklo také poutní místo Cabo Espichel s malou kapličkou, ve které se dodnes dochovalo zobrazení stop na keramických kachličkách azulejos, pocházející asi z poloviny 18. století. Malba zobrazuje celou scénu tak, jak si ji věřící v době před vědeckým objevem dinosaurů a vlastně i před vznikem vědecké paleontologie představovali – jako pochod obřího a zřejmě nadpozemsky silného oslíka, vylézajícího na strmou stěnu útesu a plnícího tak své poslání ochránit a dopravit do bezpečí Ježíše i Pannu Marii. Kruhovité stopy domnělého oslíka jsou přitom na téměř vertikální ploše útesu velmi dobře rozlišitelné. Zobrazení staré přes 250 let tak představuje jedno z nejstarších vyobrazení dinosauřích fosilií v celé Evropě. Legenda o zázračném oslíkovi se přitom udržela bezmála šest století, a to mluvíme jen o prameny přímo zdokumentované historii.
———
Zobrazení stop sauropoda na stěně útesu a zároveň i jejich domnělého původce, obřího oslíka nesoucího Pannu Marii a malého Ježíše od rozbouřeného moře. Malba na kachlících azulejos pochází zřejmě z poloviny 18. století, kdy ještě druhohorní dinosaury věda neznala. Kredit: Vlastní snímek autora, podle Octávia Mateuse
———
Tato série stop jurského sauropoda dostala název Pedra da Mua a její pravá podstata zůstala nepovšimnuta i v průběhu celého 19. a většiny 20. století, kdy již byli dinosauři i jejich ichnofosilie obecně známé. Teprve roku 1976 objevil pro vědu tuto lokalitu portugalský paleontolog Miguel Telles Antunes a v roce 1990 popsal dinosauří stopy i z okolních hornin (například v lomu Avelino) v oblasti Sesimbra. Od té doby se již zmíněná oblast stala pravidelným místem návštěv paleontologických expedic, jak ukazuje i množství vědeckých studií, které byly za poslední čtvrtstoletí publikovány. Na útesech pod Cabo Espichel nalezneme mnoho sérií stop sauropodních i teropodních dinosaurů z období nejpozdnější jury (asi před 150 až 145 miliony let), které ukazují na společenské chování dospělých a subadultních sauropodů. Scéna zobrazuje procházející stádo sedmi menších, plně nedospělých sauropodů a v krátké vzdálenosti za nimi jdoucí tři dospělé exempláře. Jde vlastně o vůbec první důkaz stádního chování sauropodních dinosaurů v Evropě. Šlo nicméně o menší druhy sauropodů, neboť odhadovaná výška v nejvyšším bodě hřbetu se u menších exemplářů pohybuje mezi 1,5 a 1,8 metry, zatímco u dospělých jedinců činí 2,8 až 2,9 metru. Jeden ještě větší exemplář pak měl výšku ve hřbetu asi 3,2 metru (pro srovnání lze uvést, že u obřích titanosaurů mohla výška v ramenou dosahovat až kolem osmi metrů). Vědci vypočítali na základě velikosti a vzájemné vzdálenosti stop i rychlost chůze těchto dinosaurů, přičemž dospěli k závěru, že kdysi tudy po bahnitém břehu kráčeli rychlostí v rozmezí 3,4 až 5 km/h (0,9 – 1,4 m/s). Několikatunoví dinosauři se tu tedy „promenádovali“ rychlostí pohodové lidské chůze. Na lokalitě dále paleontologové objevili série stop teropodů a díky dobře zachované textuře otisků mohli vyvodit závěry také o stavbě distálních částí končetin dinosaurů. Zajímavý je například objev jakéhosi „kulhajícího“ sauropoda, u něhož je patrná nepravidelnost otisků v rámci celé série. Z jakého důvodu se tento jedinec takto podivně pohyboval, není dosud známo. Celkově se v případě otisků stop sauropodů vědci přiklonili k zařazení do ichnorodu Brontopodus. Místy lze pozorovat nejen klasickou „širokorozchodnou“ chůzi sauropoda, ale i kruhovité otisky se zachovalými stopami čtveřice drápů.
———
Malebná scenérie útesů mysu Cabo Espichel, jedné z nejzápadnějších výsep Evropy. Právě v této oblasti kdysi ožila legenda o obřím oslíkovi, založená na fosilních otiscích stop jurských sauropodů. Kredit: Diego Delso, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
———
Další významné série stop druhohorních dinosaurů nalezneme také v zálivu Lagosteiros, odkud je poprvé popsal již zmíněný Miguel Antunes roku 1976 (studie Dinossáurios eocretácicos de Lagosteiros). Místní horniny pocházejí z období hoterivu (raná křída, asi před 133 až 129 miliony let) a zajímavá je například série stop menšího teropoda, který se v někdejším bahnitém terénu pohyboval rychlostí asi 14 km/h (3,9 m/s), což je v poměru k ostatním známým dochovaným stopám vysoký údaj. Musíme zde mít na paměti, že v bahnitém prostředí, kde se stopy mohou zachovat, nemůže původce stop ani zdaleka vyvinout svoji maximální rychlost. Mohlo jít tedy o dravce, který pronásledoval svoji kořist? Ani to se nedá vyloučit. Výčet lokalit se zachovanými dinosauřími stopami v oblasti Sesimbra tím ale nekončí. S dalšími bychom se setkali například v lomu Ribeira do Cavalo, kde byla bohužel značná část vertikálně uložené série zničena při sesuvu horniny v roce 1995 (vinou pokračující práce v lomu) a dále v oblasti Zambujal (vápencový lom Avelino). Zde byly objeveny stopy přiřazené v roce 1993 k ichnotaxonu Parabrontopodus isp., přičemž i v tomto případě byly objeveny fosilie více jedinců o značném velikostním rozpětí (stopy o délce asi 30 až 100 cm). Původce nejmenších stop pozdně jurských sauropodů měřil v nejvyšším bodě hřbetu asi 1,2 metru, zatímco největší zvíře dosahovalo ve stejném parametru asi 4 metrů. Stádo zjevně nespěchalo, protože rozpětí rychlosti chůze jeho členů činilo pouhých 2,2 až 3,9 km/h (0,6 – 1,1 m/s). Celkově je kvalita i kvantita portugalských dinosauřích stop natolik vysoká, že naštěstí již od roku 2012 byla přijata legislativní opatření k ochraně a muzejnímu opatrování některých významných lokalit, což zabránilo jejich možnému zničení. Přesto ještě není vyhráno, jak konstatuje i závěr zmíněné studie, protože soukromé ekonomické zájmy často převáží nad zájmem obecným v podobě konzervace a uchování vzácných geologických a paleontologických památek. Nezbývá tedy než doufat, že stopy „božského zázraku“, které byly předmětem nevšedního zájmu a úcty poutníků již nejméně od počátku 15. století, nebudou v moderní době ztraceny kvůli obecné lhostejnosti nebo dokonce něčí bezohlednosti. Ustavení tzv. Sesimbra Geocircuit („geologického okruhu v Sesimbře“) je k tomu nejspíš prvním důležitým, ba přímo nezbytným krokem.
———
Pohled na poutní místo Nossa Senhora da Pedra mua, připomínající již svým názvem legendu o „kamenném oslíkovi“, který zanechal na útesech své stopy. Jedná se o jeden z nejpůvabnějších příkladů propojení předvědecké historie objevů dinosaurů a lidské mytologie. Kredit: Sacavem, Wikipedie (volné dílo)
———
Short English Summary: People from the Sesimbra region already in the medieval times looked at and interpreted dinosaur footprints on the cliffs of Cabo Espichel as having been produced by the „giant mule“ carrying the Virgin Mary from the stormy sea. This became a religious myth and even led to the construction of Cabo Espichel Sanctuary in the 18th Century.
———
Odkazy:
http://paleoviva.fc.ul.pt/cmsbibliogafia/cms080.pdf (PDF)
http://www.icnf.pt/portal/ap/nac/monumento-natural-da-pedra-da-mua
http://www.mnhn.ul.pt/pls/portal/docs/1/339031.PDF (PDF)
———
Antunes, M. T., 1976. Dinossáurios Eocretácicos de Lagosteiros. Cięncias da Terra (UNL), 1: 1-35.
Antunes, M. T., 1990. Dinossáurios em Sesimbra e Zambujal – Episódios de há cerca de 140 milhőes de anos. Sesimbra Cultural, 0: 12-14.
Castanera, D., Santos, V. F, Pascual, C., Vila, B., Canudo, J. I, Moratalla, 2014a. Las icnitas de saurópodo de la Península Ibérica a lo largo del tiempo. New insights on ancient life, XII Encuentro de Jóvenes Investigadores en Paleontología. Boltańa (Huesca), del 9 al 12 de abril de 2014, 65-67.
Castanera, D., Vila, B., Razzolini, N., Santos, V. F., Pascual, C. and Canudo, J. I., 2012. Gregarious behavior inferred from sauropod footprints in the Iberian Peninsula. X Encuentro de Jóvenes Investigadores en Paleontología. Sot de Chera, Valencia (Espanha), 18 a 21 de Abril de 2012, 61-62.
Castanera, D., Vila, B., Razzolini, N. L., Santos, V. F., Pascual, C. and Canudo, J. I., 2014b. Sauropod trackways of the Iberian Peninsula: palaeoetological and palaeoenvironmental implications. Journal of Iberian Geology, 40(1): 49-59.
Dantas, P., Santos, V. F., Lockley, M. G. and Meyer, C. A., 1994. Footprint evidence for limping dinosaurs from the Upper Jurassic of Portugal. Gaia, 10: 43-48.
Lockley, M. G. and Santos, V. F., 1993. A preliminary report on sauropod trackways from the Avelino site, Sesimbra region, Upper Jurassic, Portugal. Gaia, 6: 38-42.
Lockley, M. G., Meyer, C.A. and Santos, V.F., 1994a. Trackway evidence for a herd of juvenile sauropods from the Late Jurassic of Portugal. Gaia, 10: 27-35.
Lockley, M. G., Santos, V. F., Ramalho, M. M. and Galopim de Carvalho, A. M., 1992. Novas jazidas de pegadas de dinossáurios no Jurássico superior de Sesimbra (Portugal). Gaia, 5: 40-43.
Lockley, M. G., Novikov, V., Santos, V. F., Nessov, L. A. and Forney, G., 1994b. “Pegadas de mula”. An explanation for the occurrence of Mesozoic traces that resemble mule tracks. Ichnos, 3: 125-133.
———
Jsou to fantastické poznatky. Brokešová.