Skutečný příběh obřího obratle

…aneb Jaký byl osud Copeova „křehkého“ amficélia?

Historie objevu fosilie jednoho z největších známých obratlovců všech dob, diplodokoidního sauropodního dinosaura, známého po dlouhou dobu jako Amphicoelias fragillimus, je zajímavá sama o sobě. Kenneth Carpenter právě před několika týdny rozeznal (na základě nákresu ztraceného neurálního výběžku dorzálního obratle) pravděpodobnou příslušnost tohoto sauropoda k čeledi Rebbachisauridae a stanovil pro něho nové vědecké jméno Maarapunisaurus fragillimus. I jako rebbachisaurid by tento dinosaurus měřil přes 30 metrů na délku a patřil tak k největším známým suchozemských tvorům všech dob.[1] Carpenter ve své práci přichází také s některými novými poznatky o historii samotných fosilií obřího dinosaura, proto nebude na škodu si je alespoň krátce připomenout. Co tedy o záhadném fragmentu obratle i jiných fosiliích druhu M. fragillimus dnes víme? Fosilie maarapunisaura byly objeveny zásluhou aktivity učitele a amatérského kolektora Oramela Lucase, který se svým bratrem Irou v letech 1877 až 1884 hledali zkameněliny v oblasti kopce kónického tvaru, kterému se později začalo přezdívat „Copeova bradavka“, „Bradavka“ nebo „Ještěří kopec“. Tyto sedimenty patří do proslulého svrchně jurského souvrství Morrison a mají stáří kolem 150 milionů let. Objev byl učiněn v lokalitě Garden Park severně od městečka Cañon City na území Colorada. Mezi fosiliemi, které Lucas zaslal v roce 1878 paleontologovi Edwardu D. Copeovi do Filadelfie, byl právě i obří neurální výběžek dorzálního obratle, o němž Cope v popisné studii napsal, že “…celková výška tohoto obratle, pokud by byl v kompletním stavu, nečinila méně než šest stop, a pravděpodobně více“.[2] To znamená, že v kompletním stavu by podle Copea měřil obratel nejméně 183 centimetrů. Tyto odhady přitom nezpochybnil ani největší Copeův rival Othniel Charles Marsh, ani nikdo jiný. První vážně míněné pochybnosti byly v podobě vědecké studie publikovány až ve 21. století. Jak dobře víme, samotná zkamenělina už bohužel neexistuje, a tak její skutečné rozměry nemůžeme dnes přímo ověřit.

———

Maraapunisaurus fragillimus holotype illustration.png

Neurální výběžek dorzálního obratle obřího sauropodního dinosaura, popsaného v roce 1878 jako Amphicoelias fragillimus. Podle Kennetha Carpentera byl zřejmě v kompletním stavu vysoký asi 2,4 metru a patřil dosud neznámému druhu rebbachisaurida. Letos jej pojmenoval jako Maraapunisaurus fragillimus. Kredit: E. D. Cope; Wikipedie (volné dílo)

———

Po Copeově smrti v roce 1897 zakoupilo jeho nashromážděné sbírky Americké přírodovědecké muzeum v New Yorku. Ačkoliv byl Cope nepřímo spřízněn s Filadelskou akademií přírodních věd, jeho nejlepší zkameněliny byly k dispozici právě vědcům z AMNH. Cope totiž na sklonku života upadl do dluhů a v roce 1894 musel začít vyjednávat s touto institucí o odprodání svých sbírek. Prostředníka mu přitom dělal jeho mladší přítel a budoucí ředitel stejného muzea, Henry Fairfield Osborn. Právě Osborn je mimochodem tím, kdo v roce 1905 vědecky popsal druh Tyrannosaurus rex. Muzeum nakonec odkoupilo čtyři sbírky obratlovčích fosilií (včetně těch od Cañon City, a to v roce 1897) za cenu 60 550 tehdejších dolarů (dnes by to v přepočtu bylo asi 1,8 milionu dolarů). Nutný proces identifikace, balení a transportu fosilií nebyl uspěchán, ale zabral několik let, přičemž poslední zásilka dorazila do New Yorku až šest let po Copeově smrti v roce 1903. Na převoz fosilií dohlížel významný paleontolog William Diller Matthew, kterému pomáhali zaměstnanci muzea Albert Thompson a Jim Young.[3] Copeovy fosilie se nacházely zčásti v jeho filadelfském domě na Pine Street, z větší části pak v několik kilometrů vzdáleném skladišti v přízemí budovy Memorial Hall ve Fairmontově parku. V muzeu se pak katalogizace ujali paleontologové Walter Granger, Albert Thompson a William Matthew. Ještě za Copeova života však paleontologové nedokázali dohledat některé fosilie, například zkameněliny vačnatých i placentálních savců. V případě dinosauřích zkamenělin, katalogovaných až po smrti původního majitele, byla situace ještě složitější. Cope navíc svoje exempláře nečísloval, takže dohledat je bylo skutečně obtížné. Ačkoliv typový exemplář druhu A. fragillimus spolu s některými dalšími fosiliemi nebyl nalezen, pro jistotu mu bylo přiděleno katalogové číslo AMNH FR 5777 (pro případ, že by byl v budoucnu dohledán).[4] Cope ve svých poznámkách uvedl, že obratel druhu A. fragillimus je do značné míry podobný obratlům menšího druhu A. altus, liší se však v některých anatomických detailech. Přesto Osborn a Mook v roce 1921 oba druhy synonymizovali a mladší druh A. fragillimus zahrnuli právě do druhu A. altus.[5] S tím ještě mnohem později (v roce 1998) souhlasil i odborník na sauropody Jack McIntosh.[6]

———

End section of a four-story stone terraced building. Two adjacent doors are at center, each with a short flight of stairs leading up from the street to the first level. Either side of the doors, at left and right, the building has two rounded tower-like sections, each with nine large sash windows (three on each level). Four more large windows are at center, above the doors. The uppermost (attic) level has four smaller windows protruding from the roof with architectural feature. At street level, grilled skylights illuminate basement rooms.

Copeova rezidence na Pine Street ve Filadelfii. Zde měl do roku 1897 uskladněnou část svých paleontologických sbírek. Kolosální obratel maraapunisaura však byl zřejmě uložen jinde, ve skladišti Memorial Hall ve Fairmontově parku. Kredit: Jack Boucher, Wikipedie (volné dílo)

———

Copem udávané rozměry Osborn s Mookem naprosto bez výhrad přijali, protože měli možnost porovnat jeho poznámky s velikostí dochovaných fosilií ze sbírek. Cope vykazoval již od dětství velký talent pro napodobování přírody a jeho popisky byly velmi přesné, není tedy důvod se domnívat, že by právě v případě obřího obratle udělal velkou chybu. Přesně tento názor však vyslovili v roce 2015 paleontologové Cary Woodruff a John Foster, kteří se domnívají, že Cope udělal typografické chyby kvůli špatnému používání zkratek délkových měr (M, m a mm) a snad i záměnou míry 1500 mm za 1050 mm u udávané výšky dochovaného fragmentu obratle.[7] Carpenter však znovu uvádí a na příkladech Copeova popisu stehenní kosti druhu A. altus dokládá, že podobné chyby by se profesor téměř s jistotou nedopustil. Část obratle, který se zřejmě ještě před převozem do New Yorku vzhledem ke své křehké povaze rozpadl, nejspíš skutečně měřila asi 1,5 metru na výšku a jeho celková výška by podle nového pojetí dosahovala zhruba 2,4 metru. Jak už bylo uvedeno v dřívějším příspěvku, délka tohoto dinosaura by za předpokladu jeho celkové anatomické podobnosti s rebbachisauridem rodu Limaysaurus dosahovala asi 30,3 až 32 metrů. O jeho dalších proporcích (včetně hmotnosti) se můžeme pouze dohadovat. A co se tedy přesně stalo s obratlem? To už se po 140 letech od jeho objevu zřejmě nikdy nedozvíme, nejpravděpodobnější variantou však je, že se vzhledem ke své konzistenci v podobě křehkého sedimentu postupně rozpadl na bezcennou změť prachu a malých úlomků horniny.[8] Carpenter připomíná, že Cope tehdy ještě neznal moderní prezervační činidla, která by dnes cennou fosilii zachránila a jako výstelku beden s fosiliemi používal zejména seno. To se ale pod těžkým objektem snadno stlačí a při převozu tak není fosilie chráněna před otřesy. Stačí skutečně málo a nezpevněný fosilní objekt se rozpadá. Je vlastně malým zázrakem, že byl obratel dopraven tisíce kilometrů z Colorada až do Filadelfie. Možná ale stačila další několikakilometrová cesta do skladiště Memorial Hall a fantastickou fosilii už nikdy nikdo víc nespatřil…

———

Limaysaurus.jpg

Rekonstruovaná kostra argentinského rebbachisaurida druhu Limaysaurus tessonei. Právě na základě anatomie tohoto sauropoda provedl Carpenter rekonstrukci kostry maraapunisaura. Argentinský druh však při délce kolem 15 metrů vážil „pouhých“ asi 7 tun, a oproti svému geologicky staršímu severoamerickému příbuznému byl tedy pouhým trpaslíkem. Kredit: FunkMonk, Wikipedie (CC BY 3.0)

———

Short Summary in English: We will probably never know what actually happened to a giant neural spine of a dorsal vertebra of sauropod Maarapunisaurus (Amphicoelias) fragillimus, described by E. D. Cope in 1878. This fossil was lost at the end of 19th Century and we will likely never be able to verify its claimed size.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Maraapunisaurus

http://fossilworks.org/?a=taxonInfo&taxon_no=54196&is_real_user=1

https://www.utahgeology.org/wp-content/uploads/2018/10/GIW2018-v05-pp227-244-Carpenter-screen.pdf

———

[1] Carpenter, K. (2018). Maraapunisaurus fragillimus, N.G. (formerly Amphicoelias fragillimus), a basal Rebbachisaurid from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Colorado“. Geology of the Intermountain West. 5: 227–244.

[2] Cope, E. D. (1878). „A new species of Amphicoelias“. American Naturalist. 12 (8): 563–564. doi: 10.1086/272176

[3] Osborn, H. F. (1931). Cope—master naturalist: Princeton, Princeton University Press, 740 p.

[4] Jesup, M. K. (1903). Annual report of the President for 1902: The American Museum of Natural History, v. 34, 94 p.

[5] Osborn, H. F., and Mook, C. C. (1921). Camarasaurus, Amphicoelias, and other sauropods of Cope: Memoirs of the American Museum of Natural History, n.s., v. 3, no. 3, p. 248–387.

[6] McIntosh, J. S. (1998). „New information about the Cope collection of sauropods from Garden Park, Colorado.“ In Carpenter, K., Chure, D. and Kirkland, J.I., eds., The Morrison Formation: an interdisciplinary study: Modern Geology, 23: 481–506.

[7] Woodruff, C.; Foster, J. R. (2015). „The fragile legacy of Amphicoelias fragillimus (Dinosauria: Sauropoda; Morrison Formation – Latest Jurassic)“. PeerJ PrePrints. doi: 10.7287/peerj.preprints.838v1

[8] Carpenter, K. (2006). Biggest of the big—a critical re-evaluation of the megasauropod Amphicoelias fragillimus, in Foster, J., and S. G. Lucas, editors, Paleontology and geology of the Upper Jurassic Morrison Formation: New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin 36, p. 131–137.

———

Leave a Comment

Filed under Dějiny paleontologie, Rekordy a statistika, Spekulativní paleontologie, Výročí a ohlédnutí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *