Vzpomínka na Jaroslava Mareše

…aneb Malá pocta nedávno zesnulému velikánovi (nejen) popularizace vědy

Pan inženýr Jaroslav Mareš byl člověkem mnoha zájmů a zkušeností, a tak není divu, že si ho různí lidé pamatují jinak, často podle svého vlastního zaměření a znalostí. Někdo si ho tak více vybaví jako entomologa, který zkoumal brouky v tropických oblastech světa, pro jiného je spíše průkopníkem české kryptozoologie, pro další pak zdatným cestovatelem (a to ještě za éry minulého režimu) a konečně pro člověka mých zájmů je pan Mareš hlavně ztělesněním naší popularizace paleontologie s důrazem na druhohorní dinosaury. Za tímto faktem stojí zejména jeho skvělá kniha Záhada dinosaurů, publikovaná roku 1993 nakladatelstvím Svoboda-Libertas. Jako jedenáctiletý školák jsem ji dostal pod vánoční stromeček a přečetl ji takřka jedním dechem. O této knize ještě pojednám v samostatném článku, proto se nyní omezím pouze na konstatování, že v mnoha ohledech předběhla svoji dobu. Jako autor zatím patnácti vydaných českých knižních titulů s tematikou dinosaurů si dovolím poznamenat, že „Záhada“ je pro mne stále jakýmsi nedostižným literárním idolem, kterému se snažím v uctivém odstupu alespoň místy přibližovat. Mnohé informace už po téměř třech desetiletích od jejího vydání pochopitelně zastaraly, některé uvedené informace už byly vyvráceny nebo pozměněny, to ale knize vůbec neubírá na jejím kouzlu. Když jsem se s jejím autorem před několika lety bavil v kavárně pražské budovy nakladatelství Academia, mluvil o svém díle se stále stejným zápalem, se kterým knihu o čtvrt století dříve tvořil. Vyprávěl mi také, že jej někteří naši pánové profesoři tehdy poněkud „uzemňovali“ a poukazovali na příliš velkou míru fantazie v knize obsažené. Osobně si myslím, že právě ta trocha fantazie a zápalu pro věc učinila ze „Záhady“ ono kouzelné dílo, kterým skutečně je.

———

Autogramiáda ke knize Dinosauři v Čechách v prostorách Paláce knih Luxor na Václavském náměstí (26. června 2017). Pan Mareš, který se ochotně stal kmotrem knihy, je na snímku napravo, vlevo Michal Matějka. Kredit: Nakladatelství Vyšehrad

———

Autorův rozhled v oblasti dějin vědy i dějin obecných, dále například v astronomii, ekologii, zoologii a koneckonců i oné poněkud kontroverzní kryptozoologii v tomto směru významně pomohly (což se ostatně dá říci i o krásných ilustracích Barbory Kyškové). Ale abychom nezmiňovali jen jednu knihu – pan Mareš jich samozřejmě napsal mnohem víc, z kategorie paleontologicky orientované literatury nelze ještě nezmínit například titul Gladiátoři druhohor z roku 2001, kde opět nechybí třeba fascinující otázka existence dinosauroidů. Jako teenager jsem s hlubokým zájmem přečetl také jeho knihy Legendární příšery a skutečná zvířata (1993) a Svět tajemných zvířat (1997), propojující paleontologii a zoologii (resp. kryptozoologii) do nádherného, byť logicky značně spekulativního, celku. Dále by bylo možné zmiňovat jeho cestopisné knihy, to už ale přenechám raději znalejším věci. Dílo pana Mareše je každopádně nadčasové a v českých poměrech nepochybně v mnoha ohledech unikátní. Je mi tak velkou ctí, že jsem se v posledních letech mohl stát jakýmsi bližším přítelem Jaroslava Mareše a zhruba dvacet let poté, kdy odpověděl na můj dopis coby žáka 9. ročníku základní školy, se na pražské autogramiádě stal také kmotrem mé knihy Dinosauři v Čechách a následně mi nabídl i tykání. Kvůli dlouhodobé pandemické krizi, vzdálenosti našich bydlišť i oboustrannému časovému vytížení jsme v poslední době neměli mnoho šancí se osobně setkat, komunikace tedy probíhala pouze příležitostně a po mailech. Velmi mne mrzí, že se tak už s panem Marešem v létě znovu nesetkáme v Praze, jak jsme předběžně plánovali. Hezké vzpomínky na tohoto sympatického, vlídného a skromného člověka mi ale určitě zůstanou. Jak tedy tento smutný příspěvek zakončit? Nenapadá mne nic výstižnějšího než obligátní, ale také po všech stránkách odpovídající zvolání „Čest jeho památce!“.

———