Proč je kuře dinosaurus

…aneb Druhohorní vládci souší skutečně nevyhynuli

Minimálně od dob prvního Jurského parku z roku 1993 už je tato zajímavá skutečnost obecně známá, přesto ještě i dnes leckoho překvapí. Současní ptáci jsou podle moderního vědeckého pohledu fakticky malými opeřenými formami původně dravých teropodních dinosaurů. K lepšímu pochopení této možná trochu zarážející skutečnosti si však musíme poněkud blíže definovat pojem „dinosaurus“. Dinosaurus totiž není jen „pravěký živočich“. Není ani „šupinatým tvorem z druhohorního období“. Konečně, dinosaurus není ani „suchozemský druhohorní plaz, jehož nohy byly vzpřímeny pod tělem“. Současný paleontolog obvykle považuje za dinosaura každého živočicha, který je přímým potomkem posledního společného předka ornitopoda iguanodona a teropoda megalosaura, tedy dvou prvních formálně popsaných neptačích dinosaurů. Není přitom podstatná velikost, tvar těla nebo geologické stáří daného jedince – důležitá je v tomto případě pouze vývojová příbuznost. A teď to nejzajímavější – ptáci jsou bez nejmenší pochyby přímými evolučními potomky posledního společného vývojového předka iguanodona a megalosaura! Dle zmíněné definice jsou tedy žijícími dinosaury. Existují sice i jiné verze dinosauří systematiky a někteří paleontologové stále hledají evoluční původ ptáků jinde, zatím ale rozhodně nebyla tato pozoruhodná varianta vyvrácena, ba naopak – hovoří pro ni stále více důkazů.[1]

Jak se to tedy má s oním dinosauřím původem ptactva? Označovat vrabce, slepici nebo pštrosa za současného dinosaura není samozřejmě záležitostí posledních několika let – jde o vědecky podložený fakt, známý už celá desetiletí. Plazopánví teropodní dinosauři nevymřeli a v počtu až 11 000 druhů (dvojnásobek druhové rozmanitosti současných savců) existují dodnes.[2] Tento fakt nám ovšem poněkud ztěžuje například vytváření rekordních tabulek pro skupinu Dinosauria. Nejmenším známým dinosaurem by v tom případě nebyl čínský 434 gramů těžký Microraptor, nýbrž současný dvougramový kolibřík kalypta menší (Mellisuga helenae).[3] Nejinteligentnějším dinosaurem by nebyl žádný „srpodrápý“ dromeosaurid či troodontid (dinosauři s relativně velkým mozkem), nýbrž některý z příslušníků čeledi krkavcovitých.[4] Nejrychlejším dinosauřím sprinterem by pak nemuseli být dlouhonozí „pštrosí dinosauři“ ornitomimové, ale samotný pštros dvouprstý (Struthio camelus) s maximální odhadovanou rychlostí běhu přes 63 km/h.[5] Ještě mnohem rychlejší je ovšem dravec sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který při střemhlavém letu překonává i závratných 389 km/h.[6] Nejlepší je při této argumentaci odpověď na otázku, proč vlastně dinosauři vymřeli. To se totiž za posledních přibližně 240 milionů let vůbec nestalo! Dinosauři jsou tu zkrátka stále s námi.

Právě ptáci že jsou dosud žijícími dinosaury? Třeba takový kanárek, kolibřík, páv nebo husa? Překvapení je zde určitě na místě – vždyť pod pojmem dinosaurus si ještě dnes většina lidí vybaví spíše šupinaté, masivní a hrozivě vypadající stvoření, nikoliv jemného kanárka nebo útlou hrdličku. Jsou to však jediné správné odpovědi, uvážíme-li, že příslušnost k jakékoliv taxonomické skupině je dle v současnosti akceptované vědy založena především na tom, jaké má daný taxon (systematická skupina – druh, rod, čeleď apod.) vývojové předky. A v případě ptáků je tento hrdý a bohatý evoluční původ zcela nepochybný – byť to nemusí být vždy zřejmé na první pohled. Musíme si však zároveň uvědomit, že ptáci jsou jen jednou, anatomicky a fyziologicky vysoce specializovanou skupinou teropodních dinosaurů, takže usuzovat o všech kdysi existujících dinosaurech pouze na základě obrazu ptačí anatomie a fyziologie by bylo krajně zavádějící. Někteří druhohorní dinosauři se ptákům skutečně vůbec nepodobali, ačkoliv mnohé na pohled neviditelné znaky (jako je systém vzdušných vaků, duté a srostlé kosti i další) je přesto neodlučně spojují. Tedy ještě jednou: Je zcela nepochybné, že ptáci jsou ve skutečnosti jedinými dnes žijícími dinosaury. Nejsou jen „vývojovými potomky“, dinosaurů, oni těmi dinosaury opravdu a doslova jsou.[7]

———

———

Vysvětlení této skutečnosti je snadné a jednoduché – všichni dnes žijící ptáci totiž náležejí do velké systematické skupiny zvané obecně Aves, což je přímé znění latinského slova pro „ptáky“. Dnes známe již velké množství kenozoických (třetihorních a čtvrtohorních) a v menším množství také starších křídových příslušníků této skupiny. Zároveň však známe vymřelé primitivnější příslušníky ptačí linie z období křídy (nově datované do doby před 143 až 66 miliony let) a několik nedávno objevených taxonů také z ještě staršího období pozdní jury (před více než 150 miliony let), kde nejspíš leží i evoluční kolébka této skupiny extrémně úspěšných obratlovců. V roce 1986 stanovil americký paleontolog Jacques Gauthier poprvé název Avialae („ptačí křídla“) pro početnou a rozmanitou skupinu opeřených obratlovců, zahrnující jak vlastní moderní ptáky, tak i jejich vývojově primitivnější příbuzné.[8] Mezi tyto „avialany“ nyní patří jak všichni recentní zástupci ptáků, tak například i pozdně jurská fosilní legenda z Bavorska Archaeopteryx a jeho vývojově blízcí příbuzní, dále proslulý raně křídový čínský Confuciusornis, případně stále početnější skupina různých forem „zubatých praptáků“ zvaných Enantiornithes, a také někteří „mořští praptáci“ a jejich evoluční příbuzenstvo z období pozdní křídy. Navíc už víme, že první „praví“ ptáci moderního typu žili již v době neptačích dinosaurů přinejmenším koncem křídy.[9]

Biomolekulární studie i fosilní nálezy nám ukazují, že ptáci moderního typu (klad Neornithes či Aves) žili už nejméně před 72 miliony let, tedy ještě několik milionů roku před slavným teropodem druhu Tyrannosaurus rex.[10] Neztratili jsme ale mezitím přehled o tom, co se zde vlastně snažíme definovat? Na tomto místě se vraťme k základní definici toho, co konkrétně potřebujeme pojmenovat a zařadit. Můžeme se totiž jednoduše zeptat, co vlastně dělá ptáka ptákem? Jak vůbec poznáme, že zkoumaný či třeba jen letmo pozorovaný živočich je skutečným příslušníkem ptačí říše? Dokážeme definovat „ptákovitost“ daného obratlovce na základě nějakého jednoduchého znaku nebo vlastnosti? Odpověď může být pro mnohé zklamáním, ale opravdu to bohužel udělat nelze – jako obvykle je i zde totiž skutečnost poněkud složitější. Tak například schopnost aktivního letu můžeme v tomto případě vyloučit jako stěžejní rozpoznávací znak ihned – létají přece také savci ze skupiny letounů (netopýři a kaloni), dále různé vývojové linie hmyzu, ve druhohorách aktivně létali také úspěšní a rozmanití ptakoještěři (pterosauři) a možná i někteří menší deinonychosauři (opeření draví neptačí dinosauři). Nejedná se tedy v žádném případě o výlučnou schopnost ptáků, navzdory nedostižné eleganci a efektivitě, s jakou skutečně létat dokážou. Ostatně mnohé druhy ptáků jsou dnes (a byly i v minulosti) druhotně nelétavé. Stačí si vzpomenout na pštrosa nebo kasuára, nemluvě o děsivých třetihorních forusracidech.[11]

Samozřejmě jsou zde však i velmi nápadné anatomické znaky, které nám významně pomáhají zástupce ptačí říše identifikovat. V současné době jsou samozřejmě ptáci dobře rozlišitelní od ostatních obratlovců jedinečnou stavbou svého těla. Ptáci mají na rozdíl od všech ostatních dnes žijících živočichů pernatý pokryv těla. Na rozdíl od většiny ostatních mají také lehký, ale pevný bezzubý zobák a celkově jemnou stavbu těla (které napomáhají četné dutiny v kostech a přítomnost vzdušných vaků). Hlavním povrchovým znakem, který odlišuje ptáky od současných plazů i savců, je však bezpochyby peří. Kdybychom neměli k dispozici žádný fosilní záznam, mohli bychom peří považovat za ojedinělý znak společný všem ptákům. Dnes však víme, že mnozí dinosauři byli opeření (v různé míře a „kvalitě“) také. Nelze nezmínit, že například popis čínského pozdně jurského heterodontosaurida druhu Tianyulong confuciusi v roce 2009 a ruského bazálního zástupce kladu Neornithischia druhu Kulindadromeus zabaikalicus o pět let později posunul plošnou šíři výskytu pernatých struktur od společného předchůdce jedné linie teropodů snad až ke společnému předkovi všech ptakopánvých a plazopánvých dinosaurů, tedy hodně hluboko do období středního triasu (asi před 245 až 240 miliony let).[12] Již společný vývojový předek všech dinosaurů se tedy možná pyšnil vlastním, nikoliv cizím, peřím. Bohužel je jen malá šance, že tohoto přímého evolučního předka objevíme ve fosilním záznamu.[13]

———

———

Pokryv v podobě tělesného opeření mohl být sdíleným odvozeným znakem všech dinosaurů, druhohorních i pozdějších kenozoických. Ani tento znak tedy ptáky neodděluje a přesně nedefinuje. Podobná je také situace se vzdušnými vaky a s nimi souvisejícími dutinami v kostech – také ty totiž nacházíme u četných vývojových linií přinejmenším plazopánvých dinosaurů (ze kterých se paradoxně ptáci vyvinuli – nikoliv tedy z ptakopánvých dinosaurů – do první jmenované skupiny totiž patří i opeření teropodní dinosauři). Dinosaurům vzdušné vaky ještě neusnadňovaly aktivní let, spíše se uplatnily při namáhavé dlouhodobé pohybové aktivitě nebo pomáhaly s efektivitou dýchání. V současnosti jsou nejbližšími vývojovými příbuznými ptáků krokodýli, které bychom při vší fantazii pravděpodobně vzájemně nezaměnili. V období spodní křídy před zhruba 125 miliony let by nám však v ekosystémech tehdejší severovýchodní Číny činilo problémy rozlišit od sebe malé opeřené dinosaury a primitivní formy praptáků. Dokonce snad většina relativně velkých forem suchozemských obratlovců byla tehdy totiž opeřená. Největším známým prokazatelně opeřeným dinosaurem je zatím dravý tyranosauroid Yutyrannus huali, formálně popsaný roku 2012 z čínské provincie Liao-ning. Při celkové délce až 9 metrů vážil asi 1,4 tuny a jeho tělo pokrývala zhruba 20 centimetrů dlouhá vláknitá pera. Existovali nepochybně i větší dinosauří opeřenci, u nich však nelze pernatý pokryv těla přímo prokázat (nebo jsme tyto druhy ještě vůbec neobjevili).[14]

Stále jsme ale nevyřešili základní a velmi důležitou otázku – jak tedy můžeme ptáky přesně definovat? Do charakteristiky všech současných ptáků musí patřit celý komplex anatomických a dalších znaků (systém vzdušných vaků pomáhající v intenzivní respiraci a regulaci tělesné teploty a hydratace, distribuce dutých a „voštinových“ kostí, relativně velký mozek a odlehčený bezzubý zobák, přítomnost kosti sáňkové a obvykle také mohutné hrudní kosti, dlouhé kosti přední končetiny formující křídlo, poloměsíčitá karpální kost, pevně srostlé a kompaktní kosti na mnoha místech skeletu, pohyb po zemi bipední (po zadních končetinách), zkrácená část kaudální páteře a srůst ocasních obratlů v tzv. pygostyl, v dospělosti nepřítomnost drápů na předních končetinách, apod.). Díky těmto mnoha tělesným znakům, evolučně sdíleným i s některými skupinami neptačích dravých dinosaurů, můžeme lépe stanovit míru příbuzenství mezi příslušníky Aves (moderních ptáků) a jinými, dávno vyhynulými skupinami ptákům více či méně příbuzných teropodů – od praptáka archeopteryxe o velikosti holuba (který by mimochodem bez svého peří vypadal takřka stejně jako mnozí jiní neptačí célurosaurní teropodi) přes „srpodrápé“ rody velociraptor a deinonychus až po obří tyranosaury, giganotosaury nebo spinosaury překonávající hmotností dospělého samce slona afrického.[15]

Pojďme tedy naši rozvahu nad definicí ptáků a jejich vývojovými vztahy uzavřít – tito teplokrevní obratlovci jsou dle současných vědeckých poznatků nepochybně zástupci maniraptorů, célurosaurů, tetanur, teropodů a zároveň jsou tedy vývojově vysoce pokročilí a specializovaní plazopánví dinosauři. Jedná se samozřejmě o značně vývojem přizpůsobené a pozměněné formy, mezi nimiž dominuje tělesná stavba v podobě malého, opeřeného a aktivního letu schopného tvora s bezzubým zobákem a předními končetinami přeměněnými v křídla. Může se nám to líbit nebo třeba nemusí, ale obyčejná chovná slepice (nebo poněkud vznešeněji kur domácí, Gallus gallus) si je s děsivým tyranosaurem nebo obřím argentinosaurem evolučně příbuzná mnohem více, než třeba krokodýl nilský nebo (a to v ještě podstatně větší míře) varan komodský. Na druhou stranu však nelze než obdivovat vývojovou adaptabilitu a žasnout nad evoluční úspěšností neptačích i ptačích dinosaurů – vždyť obývají tuto planetu již více než osmdesátkrát déle než náš vlastní biologický rod Homo, který podle současných odhadů vznikl v Africe před asi 2,8 milionu let.[16] A to ještě mají ptáci v pro ně ideálním případě další desítky či stovky milionů let evolučního vývoje před sebou. Z hlediska dlouhodobé evoluční úspěšnosti tedy peří nakonec možná přece jen jednoznačně „poráží“ srst. A na této skutečnosti dokonce ani vznik a vývoj lidské civilizace už patrně nic zásadním způsobem nezmění.[17]

———

———

Short Summary in English: If you ask almost any paleontologist who is familiar with the phylogeny of vertebrates, they will probably tell you that indeed, recent birds (avians) are in fact dinosaurs. Using proper terminology, birds are definitely avian dinosaurs; other dinosaurs are so called non-avian dinosaurs, and (strange as it may sound) birds are hence technically considered reptiles. But important message remains – all birds are dinosaurs.

———

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Origin_of_birds

https://www.birdlife.org/news/2021/12/21/its-official-birds-are-literally-dinosaurs-heres-how-we-know/

https://www.nhm.ac.uk/discover/why-are-birds-the-only-surviving-dinosaurs.html

https://evolution.berkeley.edu/what-are-evograms/the-origin-of-birds/

https://ucmp.berkeley.edu/diapsids/avians.html

———

[1] Baron, M. G.; Norman, D. B.; Barrett, P. M. (2017). A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution. Nature. 543 (7646): 501–506.

[2] Lee, M. S. Y.; et al. (2014). Sustained miniaturization and anatomical innovation in the dinosaurian ancestors of birds. Science. 345 (6196): 562–566.

[3] Dalsgaard, B.; et al. (2009). Plant-hummingbird interactions in the West Indies: Floral specialisation gradients associated with environment and hummingbird size. Oecologia. 159 (4): 757–766.

[4] Wimpenny, J. H.; et al. (2009). Cognitive Processes Associated with Sequential Tool Use in New Caledonian Crows. PLOS ONE. 4 (8) e6471.

[5] Hirt, M. R.; et al. (2017). A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest. Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122.

[6] Tucker, V. A. (1998). Gliding flight: speed and acceleration of ideal falcons during diving and pull out. Journal of Experimental Biology. 201 (3): 403–414.

[7] Godefroit, P.; et al. (2013). A Jurassic avialan dinosaur from China resolves the early phylogenetic history of birds. Nature. 498 (7454): 359–362.

[8] Gauthier, J. (1986). Saurischian monophyly and the origin of birds. In Padian, Kevin (ed.). The Origin of Birds and the Evolution of Flight. Memoirs of the California Academy of Science. Vol. 8. San Francisco, CA: Published by California Academy of Sciences. pp. 1–55.

[9] Cau, A. (2018). The assembly of the avian body plan: a 160-million-year long process. Bollettino della Società Paleontologica Italiana. 57 (1).

[10] Field, D. J.; et al. (2020). Late Cretaceous neornithine from Europe illuminates the origins of crown birds. Nature. 579 (7799): 397–401.

[11] Blanco, R. E.; Jones, W. W. (2005). Terror birds on the run: a mechanical model to estimate its maximum running speed. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 272 (1574): 1769–1773.

[12] Barrett, P. M.; Evans, D. C.; Campione, N. E. (2015). Evolution of dinosaur epidermal structures. Biology Letters. 11 (6): 20150229.

[13] Ezcurra, M. D.; et al. (2020). Enigmatic dinosaur precursors bridge the gap to the origin of Pterosauria. Nature. 588 (7838): 445–449.

[14] Xu, X.; et al. (2012). A gigantic feathered dinosaur from the Lower Cretaceous of China. Nature. 484 (7392): 92–95.

[15] Hendrickx, C.; Hartman, S. A.; Mateus, O. (2015). An overview of non-avian theropod discoveries and classification. PalArch’s Journal of Vertebrate Palaeontology. 12 (1): 1–73.

[16] Villmoare, B.; et al. (2015). Early Homo at 2.8 Ma from Ledi-Geraru, Afar, Ethiopia. Science. 347 (6228): 1352–1355.

[17] Field, D. J.; et al. (2025). Whence the birds: 200 years of dinosaurs, avian antecedents. Biology Letters. 21 (1): 20240500.

———