Gigantické žirafy z dávnověku

…aneb Když biomechaniky bolí hlava

Snad každé malé dítě zná děsivého tyranosaura. Z atributů, které si s tímto obřím svrchnokřídovým teropodem asociují, lze nepochybně zmínit jeho sílu, nebezpečnost a celkovou velikost. Vždyť jen jeho půldruhametrová hlava se tyčila do výšky až kolem 5 metrů! Tak vysoké jsou obvykle dospělé žirafy, které však nedosahují ani třetiny hmotnosti dávného dravce. Populární „T. rex“ by tedy snadno nakukoval například do oken bytu ve druhém patře panelového domu. Jak ovšem možná tušíte, tento příspěvek rozhodně není o tyranosaurovi. Jeho tématem jsou totiž skuteční „přeborníci“ v tělesné výšce – jakýsi bizarní „basketbalový tým“ druhohorní éry. Jde o dinosaury, kterým by se hlava tyčila až 13 metrů nad tou „rexovou“! Řeč je o sauropodních dinosaurech z čeledi Brachiosauridae.

———

Pravděpodobná rekonstrukce vzhledu brachiosaura, jednoho z nejvyšších známých dinosaurů. Žil v období svrchní jury a mnoho desítek let po svém objevení byl vůbec největším známým dinosaurem. Převzato jako public domain z anglické verze Wikipedie.

 ———

„Ramenatí ještěři“ uchvacovali naši fantazii již dlouho před tím, než se ve známé filmové scéně z Jurského parku objevil krásně šedivý brachiosaurus na svítivě zeleném palouku. Tu scénu si jistě musel zamilovat každý esteticky cítící a emotivně prožívající divák. Je opravdu jímavá a dnes ji považujeme za jeden z předělů ve využití počítačových efektů ve filmu. Člověk měl poprvé možnost plasticky si představit impozantnost těchto úžasných a překvapivě ladných tvorů. Přitom samotný brachiosaurus je sice bezpochyby nejznámějším, rozhodně však není největším ze skupiny, jíž propůjčil nevědomky své paleontology přidělené jméno.

Čeleď Brachiosauridae (Riggs, 1904) byla skupinou velkých až obřích býložravých dinosaurů, jejichž zvláštním znakem byl fakt delších předních končetin. V drtivé většině případů byly zadní končetiny dinosaurů delší a mohutnější než přední. U „ramenatých ještěrů“ (jak zní přibližný překlad odborného názvu čeledi) však byly naopak delší přední končetiny a zadní část trupu tak byla jakoby „sražená“. Zdá se tedy, že brachiosauridi byli specialisty na spásání vegetace ve vyšších stromových patrech. Jejich obvyklá hmotnost se pohybovala zhruba v rozmezí 20 a 70 tun a žili zřejmě od střední jury až do spodní nebo dokonce svrchní křídy (jeden mexický objev je datován do období kampánu, asi před 83-71 m. l.) na většině rozlohy dnešních kontinentů.

Bezpochyby nejznámějším zástupcem skupiny je samotný rod Brachiosaurus. Přestože nikdy nebyl objeven kompletní materiál, jde o poměrně dobře známý rod díky dobře zachovaným fosilním objevům z amerického Středozápadu a z africké Tanzanie. Když byly objeveny první pozůstatky brachiosaura počátkem 20. století, stal se nadlouho největším známým dinosaurem (tento primát mu vydržel až do 70., resp. 90. let minulého století). Hmotnost tohoto obra byla odhadována až na neskutečných 100 tun, dnes se vědci kloní spíše ke 40 až 50 tunám. Délka brachiosaura dosahovala asi 26 metrů, jisté izolované nálezy však nasvědčují existenci ještě podstatně větších exemplářů. Délku až 27 metrů v té době vykazoval také dostupný materiál jiného sauropoda diplodoka, takže z hlediska tohoto rozměru by nešlo o nic převratného.

Nejdůležitější však byla právě výška svrchnojurské „žirafy“ – ta činila až kolem 13 metrů (a opět existují náznaky o existenci ještě podstatně vyšších jedinců). Extrémní výška brachiosaura byla dána jeho tělesnou stavbou, ale také velmi dlouhým krkem, který tvořil zhruba polovinu celkové výšky nebo i více. Zatímco ramena brachiosaura končila zhruba v šestimetrové výšce, hlava mohla čnít i dalších šest nebo snad osm metrů nad nimi. Chcete-li si představit, jak vnímal svět obří sauropod, vykloňte se (opatrně) z okna ve čtvrtém patře a představte si, že přitom stojíte nohama na zemi! Opravdu neobvyklý a poněkud adrenalinový zážitek. Je však třeba dodat, že brachiosauridní sauropodi i vzhledem k fyziologickým omezením svého organismu mohli nosit hlavu spíše níže a krk držet zhruba v 45° úhlu k trupu. Aby srdce dokázalo vypumpovat krev až do zmíněných výšin, muselo údajně vážit přes 1,5 tuny!

Není jistě od věci zmínit, že na rozdíl od toho, co jsme mohli vidět v již zmíněném Jurském parku, brachiosauridi se velmi pravděpodobně nedokázali postavit „na zadní“. Těžiště jejich hmotnosti bylo umístěno značně vpředu a relativně štíhlé přední končetiny by nebyly schopny absorbovat náraz po prudším dopadu. Navíc by takové chování ani nedávalo valný smysl – brachiosauři byli už tak dobře adaptováni a stavěni na to, aby dosáhli značně vysoko. Málokteří sauropodi se jim mohli byť jen přibližovat v potenciálním souboji o chutná sousta v korunách stromů (jedinou možností by bylo právě vztyčování na zadní, pokud ho ovšem takoví diplodocidi byli schopni). O jiných skupinách dinosaurů nemá ani smysl se zmiňovat – jejich zástupci obvykle dosahovali sauropodům sotva kamsi ke kolennímu kloubu (asi stejně jako dospělý člověk).

Impozantní kostra brachiosaura v Humboldtově přírodovědeckém muzeu v Berlíně je zřejmě jednou z nejznámějších smontovaných koster dinosaura na světě (a zároveň jednou z největších). Její původní majitel žil asi před 150 miliony let na území dnešní východní Afriky a byl skutečným kolosem, o čemž se může přesvědčit každý případný návštěvník expozice. Zezdola vypadá hlava brachiosaura téměř titěrně, ve skutečnosti však malá rozhodně nebyla. Měří kolem 1,5 metru na délku a je typická svým zvláštním tvarem (poměrně krátká a vysoká s vysoce vyklenutou přepážkou nosních otvorů). Ocas je rovněž poměrně krátký a přední nohy mají formu jakýchsi štíhlých a vysokých sloupů. V minulosti byly fosílie brachiosaura a obřího diplodocida supersaura z lokality Dry Mesa v Coloradu neorganicky spojeny a přisouzeny obřímu sauropodovi se jménem „Ultrasauros“. Často se také objevuje názor, že africký exemplář je odlišný od severoamerického a měl by tedy mít odlišné rodové jméno – libozvučné Giraffatitan.

Většina brachiosauridů je známá pouze podle fragmentárního a značně nekompletního fosilního materiálu, proto je těžké usuzovat, do jaké míry byli podobní brachiosaurovi. Zdá se však, že společným znakem jsou delší přední nohy a až na čestné výjimky gigantické rozměry. Největším dnes známým zástupcem skupiny je Sauroposeidon proteles, objevený v roce 1994 v americké Oklahomě. V roce 2000 byl popsán podle čtyř krčních obratlů o délce až přes 1,4 metru a jeho rozměry zřejmě zastínily i největší brachiosaury. Samotný krk dosahoval odhadované délky 11,2 – 12 metrů (nejdelší odhad pro brachiosaura přitom činí asi 9 metrů). Jméno tohoto spodnokřídového dinosaura se vztahuje k řeckému bohu Poseidonovi, který nebyl jen vládcem moří, ale také zemětřesení (odkaz na odhadovanou hmotnost sauropoda). „Ještěří Poseidon“ totiž vážil kolem 50-65 tun, tedy jako deset dospělých slonů. V této kategorii sice rekordmanem nebyl (titanosaur Argentinosaurus mohl vážit až o polovinu více), ve výšce však nesporně kraloval. Při délce lehce nad 30 metrů dosahoval při maximální elevaci krku kolem 18 metrů na výšku, což se rovná zhruba šestému patru panelového domu. Podle paleontologa Thomas R. Holtze Jr. mohl dokonce přesáhnout neuvěřitelnou výšku 21 metrů (Holtz, 2007). To už vydá za čtyři dospělé žirafy na sobě! Je ovšem otázka, zda je taková představa z fyziologického a biomechanického hlediska vůbec únosná.

———

Impozantní kostra druhu Brachiosaurus brancai v Humboldtově muzeu v Berlíně. Ční do výšky 12 metrů a patří již dlouho k nejpůsobivějším smontovaným skeletům na světě. Fotografie Larse Henningse, převzato pod licencí GNU Free Documentation License z anglické verze Wikipedie.

———

Každopádně lze konstatovat, že ani obří brachiosauridi nebyli vždy chráněni svou velikostí. U říčky Paluxy v Texasu byla objevena série stop obřího sauropoda (možná přímo sauroposeidona), pronásledovaného velkým dravým dinosaurem (teropodem) rodu Acrocanthosaurus. V jednom místě se série střetává, což naznačuje útok dravce na zřejmě nechráněný bok sauropoda. Série stop bohužel končí dříve, než mohou prozradit vyústění dávného dramatu. Akrokantosauři měli obvykle políčeno pochopitelně spíše na mláďata nebo nemocné jedince. Muselo jít nicméně o neuvěřitelnou podívanou – vždyť před více než 110 miliony let se po světě potulovaly mnohatunové „šelmy“, lovící gigantické „žirafy“ o výšce panelového domu!

———

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Brachiosauridae

http://en.wikipedia.org/wiki/Brachiosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Sauroposeidon

http://en.wikipedia.org/wiki/Acrocanthosaurus

http://en.wikipedia.org/wiki/Paluxy_River

Holtz, T. R.: Dinosaurs: The Most Complete…, Random House, Inc., New York 2007.

Socha, V.: Úžasný svět dinosaurů, Triton, Praha 2009. (nová kniha autora blogu)

———

Advertisements

komentáře 4

Filed under Rekordy a statistika, Sauropodní dinosauři

4 responses to “Gigantické žirafy z dávnověku

  1. Almeida

    No pred chvíľou ma napadol jeden problém – čo by musel Brachiosaurus urobiť, aby sa mohol napiť? Umožňovala mu vôbec kostra skloniť hlavu až k zemi?A v prípade, že by to ja dokázal, nemal by potom problém s tým, že by mu mohol ublížiť veľký tlak krvi v hlave?Jediné, čo ma napadlo je to, že ak sa chcel napiť, tak by musel vojsť do hlbšej vody, kde by hlavu nemusel skloniť až do takej extrémnej miery. Bolo by to ale zas veľmi obmedzujúce najmä v suchších oblastiach.

  2. autor

    Velmi zajímavá otázka. Určitě to nefungovalo tak, že krk se ve vertikálním směru pohyboval nahoru a dolů a překonával výšku nějakých 10 i víc metrů. Jak píšete, to by nedovolil nejspíš ani krevní tlak, přestože můžeme předpokládat nějaké fyziologické adaptace, jako mají dnešní žirafy (přídatné chlopně apod.). Rozhodně se také nemohl ponořit i s krkem do vody, jelikož hydrostatický tlak by způsobil zadušení nebo rozsáhlá vnitřní zranění. Pravděpodobně se brachiosauridi opravdu nořili částečně do vody a mírně krky ohýbali k hladině, ovšem jen do určitého limitního úhlu (na biomechanice krků sauropodů nyní výborně pracují lidé z SVPOW: http://svpow.wordpress.com/).

  3. Jirka

    Velikost lebkyS tou délkou lebky brachiosaura jeden a půl metru jste to značně přehnal. Viděl jsem několikrát berlínskou lebku v Humboltově muzeu, rozhodně není delší než 70-80 cm, což je jen o málo více než délka lebky koně. Vždy mne fascinovalo, jak mohl s tak malou tlamou uživit tělo tak obří velikosti

  4. David Černý

    "Podle paleontologa Thomas R. Holtze Jr. mohl dokonce přesáhnout neuvěřitelnou výšku 21 metrů (Holtz, 2007)"Pod tou citací máš na mysli konkrétní studii, nebo jen nějaký příspěvek na DML? Zajímalo by mě, jak na to Holtz přišel…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s