…aneb Jeden z možných scénářů
Mlha se i přes časné ranní hodiny už pomalu zdvihala a v pralese začínalo být nepříjemné dusno a horko. Takové tu ale panovalo neustále. V tropickém světě končící křídy na území budoucí Montany v době před 66 miliony let obývalo zdejší ekosystémy obrovské množství různých rostlin i živočichů. Podnebí bylo horké a krajina velmi vlhká, měla podobu říčních sítí proplétajících okolní pralesy a na rozsáhlých plochách země se nacházely bažiny a močály. V dálce bylo možné v paprscích ranního slunce pozorovat výhružně se tyčící kužel osaměle stojící sopky. Už několik let nechrlila oheň a kamení, ale občas se nad jejím vrcholkem objevil oblak šedého kouře jako varovné poselství, že ještě neřekla své poslední slovo. Dole v pralese se s postupujícím ránem život pomalu probouzel, zbavoval se noční letargie. Po větvích stromů se proháněly malé ještěrky a poskakující žabky, občas z dutin v kmeni zapískal drobný savec o velikosti myši. V řekách a jezerech brázdili hladinu různě velcí mloci, krokodýli i jim podobní champsosauři a vysoko nad pralesy se vznášeli obří ptakoještěři s mnohametrovým rozpětím křídel. Praskání větví a lámání kmenů stromů ukazovalo, že už jsou aktivní i pánové těchto ekosystémů, velcí dinosauři. Stáda rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů procházela tradičními místy, skýtajícími dostatek vhodné rostlinné potravy. Pásli se na níže rostoucích větvích některých stromů a na hustých keřících. V patách už jim přešlapovaly smečky srpodrápých dakotaraptorů i menších acheroraptorů, číhajících na kořist v podobě neopatrného mláděte nebo přestárlého dospělce. Ale král mohl být i v tomto světě jenom jeden.
———
Kostry dvou ikonických dinosaurů z úplného konce druhohorní éry, druhů Tyrannosaurus rex a Triceratops horridus, v expozici Přírodovědného muzea v Los Angeles. Jako jedni z posledních žijících zástupců neptačích dinosaurů jsou zároveň pomyslným evolučním vrcholem svých vývojových skupin (tyranosauridních teropodů a chasmosaurinních ceratopsidů, resp.). V příběhu se nicméně místo triceratopse objevuje jeho blízký příbuzný, druh Torosaurus latus. Kredit: Matthew Dillon; Wikipedie (CC BY 2.0)
———
Samec tyranosaura už dlouho nejedl. Naposledy si pochutnal na nepříliš vydatném těle pachycefalosaura, dvounohého dinosaura s kupolovitou hlavou, několik metráků masa ho ale nemohlo nasytit nadlouho. Prodíral se pomalu pralesem a hledal další vhodnou kořist. Jeho třináct metrů dlouhé a osm tun těžké tělo bylo sice robustní, ale i tak dokázal dravý obr překvapivě rychle a obratně kormidlovat mezi kmeny stromů na bahnitém terénu. Až na praskání větví pod jeho tlapami byl na svoji velikost překvapivě tichý. Náhle jeho pozornost zaujala obří postava ohromného dinosaura, pasoucího se jen několik desítek metrů od něj na okraji malého jezírka. Byl to rohatý torosaurus, devět metrů dlouhý a stejně těžký jako tyranosaurus. Jen jeho hlava byla i s krčním límcem dlouhá přes tři metry. Tyranosaurus nasál do svých citlivých nozder torosauří pach a hlava mu zacukala touhou po zabíjení a žraní. Přikrčil se níže nad terén a jeho gigantické šedozelené tělo začalo tiše plout křovinami. Když se přiblížil na útočnou vzdálenost, vyrazil. Na poměry své hmotnosti překonal zbývajících třicet metrů až překvapivou rychlostí a teprve nyní zalarmovanému býložravci se okamžitě zakousl do boku. Strašlivé čelisti jeden a půl metrové hlavy stiskly silou hydraulického lisu a způsobily torosaurovi těžké zranění v okolí pánve. Krvácející rohatý dinosaurus se ale nemínil snadno vzdát. Otočil svoji hrozivou ozbrojenou hlavu směrem k útočníkovi a nastavil mu svoji špičatou okrasu. Bláto létalo do všech stran a dupající několikatunová monstra sváděla překvapivě ladně svůj boj na život a na smrt. A právě tehdy se to stalo.
Dinosauři nemohli tušit, co se přesně v tu chvíli odehrálo o několik tisíc kilometrů jižněji. Nevěděli, že právě skončila celá jejich éra, a to jedinou strašlivou událostí. Nikým nezvaný posel smrti a zkázy z jiného světa dorazil. Daleko na jižním obzoru začala obloha krvavě rudnout. Vysoko po nebi stoupaly provazce podivného jasného světla. A na jižním horizontu začal pomalu narůstat děsivý temný mrak. Všichni tvorové zdejšího světa instinktivně poznali, že něco není v pořádku. Torosaurus odkulhal do pralesa a ani tyranosaurus už neměl k dalšímu boji žádnou chuť. Naposledy rozevřel své zakrvácené čelisti a pak se odvrátil od stále hrozivěji vyhlížející scény. I když jeho inteligence sotva překonávala schopnosti současných krokodýlů, stačila na to, aby se obr s rozhodností vydal opačným směrem, tedy na sever. Neměl sebemenší ponětí o tom, že ať už teď udělá cokoliv, svůj strašný osud nijak neodvrátí. Nebylo totiž úniku. K tomuto místu se ohromující rychlostí blížilo velmi silné zemětřesení, masivní tsunami a především pak závoj bilionů kusů roztavených úlomků hornin, které již začaly vstupovat do nižších vrstev atmosféry a strašlivě ji tak zahřívaly. Už nyní se teplota povážlivě zvýšila a začínala být nebezpečná pro veškerý vyspělý život v okolí. Obloha konečně zcela potemněla, nikoliv však temnými mraky, ale hrůzným tmavě červeným baldachýnem, který ve výšce šedesáti kilometrů proměnil atmosféru v ohnivé peklo. Ve chvíli, kdy všichni velcí dinosauři a většina ostatních obratlovců umírala udušením nebo tepelným šokem by při povrchu bylo možné naměřit několik stovek stupňů Celsia. A to přitom katastrofa teprve začínala…
Extrémně silné zemětřesení bylo vůbec prvním projevem události, který na místo dorazil. Převážná většina roztavených úlomků vzniklých při dopadu obřího tělesa z vesmíru se po návratu do atmosféry do nižších vrstev vůbec nedostala, ale vypařila se ve výškách několika desítek kilometrů nad zemí. Důvodem globálního zvýšení teploty povrchu bylo sálavé teplo, které tyto úlomky a jimi zahřáté vrchní vrstvy atmosféry generovaly. Dříve blankytně modrá bloha se velice intenzivně rozzářila. Pouhých několik hodin stačilo k tomu, aby se podobně děsivé události opakovaly i na jiných místech světa, od Evropy přes Austrálii až po Antarktidu. Stovky metrů vysoké tsunami, drastické horko a následně mnohaleté ochlazení na mrazivé teploty, obloha zcela zakrytá mračny prachu po celé měsíce či snad roky, stovky miliard tun toxických plynů v mořích i atmosféře, to vše byla realita konce doby dinosaurů. Nejstrašnější následky bychom ale zaznamenali v oblasti dnešního Mexického zálivu. Právě zde se hlavní část oné katastrofy odehrála. Právě sem dopadla asi patnáctikilometrová planetka, které budeme od této chvíle říkat Chicxulub podle stejnojmenného dopadového kráteru, objeveného na území Mexika. Ohromná srážka vytvořila podmínky, jaké nelze nasimulovat ani v nejlépe vybavených laboratořích dneška. Nepředstavitelný tlak desítek až stovek gigapascalů, teplota v řádu mnoha tisíc stupňů Celsia, zemětřesení o síle možná milionkrát větší, než jaké známe z naší písemně zaznamenané historie. To byla skutečná podoba katastrofy, která změnila náš svět jednou provždy. Žádný tvor větší než středně velký pes toto kataklyzma nejspíš nemohl přežít. Evoluce obratlovců byla během několika desítek hodin doslova restartována…po předchozích stovkách milionů let takřka nepřerušeného vývoje. Svět ovládaný dinosaury skončil během velmi krátké doby, neskomíral již dříve po celé věky, jak si mnozí vědci ještě donedávna mysleli. Vládci suchozemských ekosystémů po předchozích 140 milionů let doplatili na to, že se jejich mozky nevyvinuly do takového stadia vyspělosti, aby umožnily vznik vědecké astronomie a kosmonautiky. Nemohli tušit, že z dalekého vesmíru se blíží hrozba, kterou nebude možné odvrátit, ani se na ni připravit…a dokonce ji ani přežít.
———
Dosud známá část megafauny ekosystémů geologického souvrství Hell Creek. Poslední zástupci těchto dinosaurů, ptakoještěrů, mosasaurů a praptáků (nemluvě o rybách, parybách, ještěrkách, obojživelnících, želvách, krokodýlech, savcích ad.) se stali přímými svědky katastrofických událostí na konci křídy před 66 miliony let. Kredit: PaleoNeolitic; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)
———
Když se obloha po mnoha měsících konečně vyčistila, po několika letech mrazivé teploty stouply a ekosystémy se vzpamatovaly z nejhoršího, byl to už úplně jiný svět. Jedna éra vystřídala druhou a velcí dinosauři byli pryč. Svět se otevřel pro překotně rychlý vývoj savců a také potomků předchozích vládců světa – ptáků. Miliony let plynuly, obří kráter v Mexickém zálivu byl postupně pohřben pod mladšími horninami a tato dávná tragédie byla zapomenuta. Věky se potkávaly s věky a teprve věda poslední čtvrtiny 20. století dokázala vybledlou vzpomínku na ni oživit. I v paleontologickém záznamu zanechala stopu tak významnou, že geologové již před dvěma stoletími podle ní rozdělili „éru středního života“ – druhohory a „éru moderního života“ – kenozoikum. Teprve dnes si ale plně uvědomujeme, že šlo o událost náhodnou, zcela nečekanou a měnící svět jednou provždy. Je proto až s podivem, jak relativně málo místa jí zatím bylo v literatuře a filmu věnováno. Vždyť máme co do činění s naprosto reálným a nanejvýš ohromujícím scénářem, který dalece překonává všechny fantastické koncepty i těch nejnákladnějších hollywoodských katastrofických filmů. Událost na konci křídy si zaslouží být zkoumána a připomínána mnohem častěji, protože ve světle poznatků z poslední doby šlo o jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách života na Zemi. Člověk by se bez ní na této planetě nejspíš nikdy neobjevil, nebo alespoň zatím ne. Poslední velké vymírání je jedním z největších příběhů všech dob. Více se o něm dozvíte například v knize Poslední den druhohor…
———
Doslov autora: Vzhledem k nedostatku času, vyvolaném záverečnými pracemi na nové knize o evropských dinosaurech (více již brzy na tomto webu!) jsem si dovolil využít své předmluvy ke knize Poslední den druhohor (nakl. Vyšehrad, 2018) a připomenout události, od kterých uplynulo již něco přes 66 000 000 let. Zároveň si dovoluji upozornit, že na podobné téma (konkrétně pátrání po dopadovém kráteru Chicxulub) právě vyšel můj článek v aktuálním čísle časopisu Tajemství vesmíru. Tak hezké počtení všem zájemcům!
———