Kořist deinonychů slaví padesátku

…aneb Představení rodu Tenontosaurus

Právě před půl stoletím, tedy v roce 1970, bylo formálně popsáno několik nových významných rodů dinosaurů. Kromě proslulého, donedávna „záhadného“ druhu Deinocheirus mirificus z Mongolska[1] to byl například také středně velký ankylosaur druhu Sauropelta edwardsorum, žijící na území Severní Ameriky v době před asi 115 až 108 miliony let[2]. Ze stejného geologického souvrství však byly ve stejném roce popsány také dva další rody dinosaurů, o kterých ještě na tomto webu nebyla učiněna žádná bližší zmínka. Dovolím si tedy tuto skutečnost změnit a oba „padesátníky“ nyní stručně představím. Prvním a poněkud méně známým druhem, jehož zmíníme pouze stručně, je teropod druhu Microvenator celer.[3] Objevený jedinec byl pravděpodobně zástupcem čeledi Caenagnathidae, opeřených teropodů vzdáleně podobných dnešním nelétavým ptákům. Na délku měřil jen kolem 1,2 metru, jednalo se ale o nedorostlé mládě. Dospělý jedinec pak mohl být dlouhý asi tři metry.[4] První fosilie mikrovenátora objevil americký paleontolog Barnum Brown již v roce 1933, teprve před padesáti lety (tedy v roce 1970) byl však formálně popsán a pojmenován. To je případ i druhého dinosaura, který nás bude zajímat o trochu více. Je jím středně velký ornitopod Tenontosaurus tilletti, popsaný rovněž v roce 1970 americkým paleontologem Johnem H. Ostromem.[5] Autor popisu je známý především svojí rolí v tzv. Dinosauří renesanci a s ní spojeným objevem a popisem dromeosaurida druhu Deinonychus antirrhopus.[6] Deinonychové mají ostatně s tenontosaury mnoho společného, ale k tomu se ještě dostaneme. Tenontosauři byli mohutní ornitopodi z kladu Iguanodontia, jejichž délka dosahovala asi 6 až 8 metrů a hmotnost činila dle různých odhadů 600 až 2000 kilogramů.[7] Fosilie typového druhu T. tilletti i dalšího druhu T. dossi (popsaného roku 1997)[8] byly objeveny na území několika amerických států, jmenovitě Oklahomy, Montany, Idaha, Utahu, Texasu a Marylandu. Celkem jsou fosilie tohoto dinosaura popsány dokonce již z padesáti paleontologických lokalit. Jednalo se tedy nejspíš o velmi rozšířený a evolučně úspěšný rod ornitopoda. Přesto bývá dlouhodobě vnímán pouze jako lovná kořist a oběť smrtících smeček dravých deinonychů. Je ale taková představa oprávněná?

———

Kosterní exponáty dospělce a mláďat ornitopoda druhu Tenontosaurus tilletti a útočícího dromeosaurida druhu Deinonychuis antirrhopus. Podle dřívějších představ útočili tito menší teropodi na svoji větší kořist společně a organizovaně ve smečkách. Nový výzkum ale ukazuje, že ve skutečnosti se chovali spíše jako nekoordinovaně útočící varani komodští. Kredit: Daderot; Wikipedie (volné dílo)

———

Asi pětina všech nálezů fosilií tenontosaurů byla skutečně spojena i s objevy zubů a kosterních fragmentů deinonychů, z čehož paleontologové začali brzy odvozovat představu o zabijáckých smečkách těchto menších teropodů.[9] Představovali si, že tito dinosauři byli dokonalými lovci, kteří koordinovali své útoky a zabíjeli s lehkostí i mnohem větší tenontosaury. Ostatně samotný deinonychus o velikosti dospělého člověka by přece nemohl sám o sobě skolit kořist o velikosti menšího nosorožce. Mýtus o zabijáckých lovcích se srpovitými drápy si začal žít vlastním životem a jeho průnik do populární kultury je nádherně vyobrazen i v sérii Jurských parků a Jurských světů. Nezakládá se ale bohužel na pravdě, jak ukazuje nový výzkum, publikovaný nedávno v periodiku Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology.[10] Z izotopové analýzy zubů mláďat a dospělců deinonycha vyplývá, že se různě staří jedinci živili jiným druhem potravy, celkově je tak výsledek konzistentní spíše s predačním „modelem“ krokodýlů než smečkových lovců, jako jsou například lvi. Deinonychové mohli být podle autorů studie v tomto ohledu více podobní varanům komodským, kteří rovněž při lovu aktivně nespolupracují, i když to tak může vypadat. Ve skutečnosti spouští jejich útočné chování akce jiného jedince, který zaútočí jako první. Celá skupina spíše náhodně se vyskytujících jedinců potom může zaútočit tak, že vše vypadá jako koordinovaný útok. Deinonychové nejspíš rovněž pouze „dobíjeli“ již zraněné tenontosaury a jejich vypadlé zuby u těla kořisti potom mohly zkamenět a dochovat se do současnosti. Představa zabijáckých smeček deinonychů skvěle koordinovaných a vždy připravených k útoku, je ale nejspíš jen zbožným přáním autorů dobrodružných románů. Každopádně tenontosauři nebyli jen lovnými objekty deinonychů a třeba také mnohem větších akrokantosaurů[11], naopak představovali velmi úspěšné obyvatele svých ekosystémů. Měli relativně dlouhý ocas vyztužený zkostnatělými šlachami, který sloužil jako kormidlo při změně směru pohybu. Vyztužené vazy se nacházely i v dalších částech páteře dinosaura, což mu vysloužilo jeho rodové jméno, které v doslovném překladu znamená „šlachovitý ještěr“. Zajímavostí je také objev medulární kosti u jednoho exempláře, který mohl být v době své smrti gravidní samicí.[12] Jako obvykle, více nám o těchto zajímavých ornitopodech prozradí až případné budoucí fosilní objevy.

———

Tenontosauři byli poměrně velcí, i když relativně lehce stavění iguanodontní ornitopodi. K obraně před útočícími predátory jim sloužil zejména silný a dlouhý ocas. Zatímco jednoho či dva deinonychy dospělý tenontosaurus snadno odrazil, obří karcharodontosaurid Acrocanthosaurus atokensis byl nepochybně nad jeho síly. Jediným způsobem záchrany pak byl i pro dvoutunového tenontosaura rychlý útěk. Zde představa o vzezření druhu Tenontosaurus tilletti. Kredit: Nobu Tamura; Wikipedie (CC BY 2.5)

———

Short Summary in English: Tenontosaurus was a genus of medium-sized ornithopod dinosaurs, living in what is now U. S. during the late stages of Early Cretaceous, about 110 million years ago. It is still unclear whether or not this ornithopod was actively hunted by a much smaller Deinonychus (or perhaps even packs of these predators).

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Tenontosaurus

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/t/tenontosaurus.html

https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_t/tenontosaurus.php

http://www.dinochecker.com/dinosaurs/TENONTOSAURUS

http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=52887

———

[1] Lee, Y. N.; Barsbold, R.; Currie, P. J.; Kobayashi, Y.; Lee, H. J.; Godefroit, P.; Escuillié, F.O.; Chinzorig, T. (2014). „Resolving the long-standing enigmas of a giant ornithomimosaur Deinocheirus mirificus„. Nature. 515 (7526): 257–260. doi: 10.1038/nature13874

[2] Carpenter, Kenneth; Kirkland, James I. (1998). „Review of Lower and Middle Cretaceous Ankylosaurs from North America“. In Lucas, Spencer G.; Kirkland, James I; Estep, J.W. (eds.). Lower and Middle Cretaceous Ecosystems. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin 14. pp. 249–270.

[3] Ostrom. J. H. (1970). Stratigraphy and paleontology of the Cloverly Formation (Lower Cretaceous) of the Bighorn Basin area, Wyoming and Montana. Peabody Museum Bulletin, 35: 1-234.

[4] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.

[5] Ostrom, J. H. (1970). Stratigraphy and paleontology of the Cloverly Formation (Lower Cretaceous) of the Bighorn Basin area, Wyoming and Montana. Peabody Museum Bulletin, 35: 1-234.

[6] Ostrom, J. H. (1969). „Osteology of Deinonychus antirrhopus, an unusual theropod from the Lower Cretaceous of Montana“. Peabody Museum of Natural History Bulletin. 30: 1–165.

[7] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 280.

[8] Winkler, Dale A, Phillip A Murry and Louis L Jacobs. (1997). „A New Species of Tenontosaurus (Dinosauria: Ornithopoda) from the Early Cretaceous of Texas“. Journal of Vertebrate Paleontology. 17 (2): 330-348. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.1997.10010978

[9] Maxwell, W. D.; Ostrom, J. H. (1995). „Taphonomy and paleobiological implications of TenontosaurusDeinonychus associations“. Journal of Vertebrate Paleontology. 15 (4): 707–712. doi: 10.1080/02724634.1995.10011256

[10] J. A. Frederickson, M. H. Engel & R. L. Cifelli (2020). Ontogenetic dietary shifts in Deinonychus antirrhopus (Theropoda; Dromaeosauridae): Insights into the ecology and social behavior of raptorial dinosaurs through stable isotope analysis. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 109780. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2020.109780

[11] D’Emic, Michael D.; Melstrom, Keegan M.; Eddy, Drew R. (2012). „Paleobiology and geographic range of the large-bodied Cretaceous theropod dinosaur Acrocanthosaurus atokensis„. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 333–334: 13–23. doi: 10.1016/j.palaeo.2012.03.003

[12] Lee, Andrew H.; Werning, Sarah (2008). „Sexual maturity in growing dinosaurs does not fit reptilian growth models“. Proceedings of the National Academy of Sciences. 105 (2): 582–587. doi: 10.1073/pnas.0708903105

———

Leave a Comment

Filed under Dějiny paleontologie, Ptakopánví dinosauři, Spekulativní paleontologie, Teropodní dinosauři, Výročí a ohlédnutí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *