Úsvit dinosauroidů

…aneb Ještě jednou k hypotetickému tvůrci dinosauří civilizace

O hypotetickém konceptu dinosauroida, tedy jakéhosi vysoce inteligentního tvora, vzešlého evolucí z některých teropodních dinosaurů, už jsem na blogu psal několikrát (například v roce 2009 nebo o pět let později). Nevynechal jsem ani téma obecné inteligence některých dinosaurů a možnosti jejich přežití přes „osudovou“ hranici K-Pg. Dinosauroidy jsem zahrnul také do textu své knihy Poslední dny dinosaurů z roku 2016. Její zamýšlené pokračování, kterému jsem přidělil pracovní název Úsvit dinosauroidů a zatím pouze rozpracoval jeho úvod, pravděpodobně již nevyjde (alespoň ne v dohledné době). Krátký začátek tohoto konceptu si proto dovolím publikovat alespoň zde. Berte tedy tento neobvyklý příspěvek jako určitou skromnou literární vložku a snad i drobnou inspiraci pro další autory, kteří by se podobnému tématu chtěli v budoucnu věnovat. K samotnému hypotetickému dinosauroidovi se v rámci komentáře k původní odborné práci paleontologa Dalea Russella a výtvarníka Rona Séguina[1] ještě jednou vrátím v některém z budoucích článků.

———

Námluvní rituály velkých karcharodontosauridních teropodů druhu Acrocanthosaurus atokensis měly zřejmě podobu jakýchsi ritualizovaných tanců, při kterých samci vyhrabávali v zemi velké jámy svými zadními tlapami (jak ukazují objevy fosilních „dolíků“ v sedimentech zachycujících patrně dávnou podobu těchto „namlouvacích území“). Tak nějak vypadal i ekosystém, o němž pojednává úvodní text „Úsvitu dinosauroidů“. Kredit: Li-ta Sing; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)

———

Jihovýchodní část právě vznikajícího ostrovního kontinentu Laramidie na území současného Wyomingu, před 109 654 897 roky. Ekosystém záplavových nížin budoucího geologického souvrství Cloverly. Brzké odpoledne raně křídového dne.

Ohromná tříprstá tlapa dopadla hlučně do trsu nízkých cykasů a rostlinný porost zcela rozdrtila. Šestitunový akrokantosaurus se právě chystal zabořit svoje ostré, na hranách vroubkované zuby do další snadné kořisti. Tou měla být stará samice gigantického sauropoda rodu Sauroposeidon, která již nedokázala držet krok se svým stádem, a na tomto místě se chystala k poslednímu odpočinku. Nerušené umírání tomuto dlouhokrkému kolosu překazil právě dospělý akrokantosauří samec, který tudy procházel při každoročním pátrání po samicích svého druhu. Právě začínalo období rozmnožování akrokantosaurů a testosteronem napumpovaný predátor prakticky nedbal na žádné riziko. Nešlo mu teď v první řadě o kořist, ale takovou nečekanou nabídku nemohl nechat bez povšimnutí. Když z dálky spatřil napůl ležícího šedesátitunového obra, neváhal ani chvilku. Delší dobu už hladověl a takové náhodné hostině jednoduše nemohl odolat. Vzdálenost několika stovek metrů urazil obezřetně, ale bez zaváhání za pouhé dvě minuty. Stačilo pak už jenom několik dobře mířených kousnutí do podbřišku a bolestí ryčící sauroposeidon definitivně dodýchával na rozbahněné zemi. Dravec se už chystal zakousnout do dvanáctimetrového krku obřího býložravce, čímž by jeho trápení definitivně ukončil. Téměř půldruhametrová hlava teropoda se stočila a dlouhé čelisti, schopné najednou uzvednout půl tuny masa kořisti, se hrozivě rozevřely. Mrtvolný pach rozkládajících se zbytků masa, uhnívajících mezi zuby dravce, se přitom linul do dálky. Samci už stačilo čelisti silně sevřít a škubnout, přesně tak, jako to udělal už mnohokrát předtím.

———

Ale to se nestalo. Obří dravec se zachvěl náhlou prudkou bolestí ve svém hrudníku a nechápavě se otočil. Trhnutím nahnul hlavu na jednu a potom na druhou stranu, jako by byl gigantickým dravým ptákem. Pátral po tušeném troufalém útočníkovi, ale žádného neviděl. Jen z boku mu vyčnívala trojice jakýchsi malých podlouhlých věcí. Vypadaly jako úzké bezlisté větévky a svým ostrým koncem se zarývaly hluboko skrz dva centimetry silnou kůži dinosaura. Akrokantosaurus jim ale nevěnoval pozornost, pouze začal cítit stále větší malátnost. Výhružně zavrčel a podruhé se zachvěl. Náhle zavrávoral a přerazil přitom několik benetitů s kulatými kmeny a vějířovitě zpeřenými listy. Potom vydal chrčivý hrdelní zvuk a otočil se k odchodu, pryč od mrtvého sauroposeidona. Kořist ani páření už pro něj teď nebyly důležité. Cítil, že musí rychle vyhledat stín a odpočinout si. Udělal ještě ztěžka dva další kroky, při třetím se mu ale tlapa zamotala do jakési popínavé rostliny, která omotala jeho zánártí. Ani nepředstavitelně silné svaly na nohách obřího dravce nedokázaly stonek přetrhnout a dinosaurus se se zaduněním svalil na zem. Po dopadu vyletěly kusy bahna a zeminy několik metrů daleko a pod těžkým tělem dinosaura vznikl půlmetrový dolík. Jeho nízká hřbetní plachta sebou několikrát škubla a z čelistí mu začala vytékat zpěněná tekutina. Akrokantosaurus ztěžka dýchal, hrudník se mu s chrastěním mělce zdvihal. Oči o velikosti pomerančů už nedokázal mít otevřené, takže nemohl vidět důvod svého pádu. Tím byla silná liána, která byla napnutá asi v metrové výšce mezi dvěma protilehlými kmeny raně křídových sekvojí.

———

Rekonstrukce hypotetického vzezření dinosauroida, tedy vysoce inteligentní bytosti schopné vytvořit civilizaci, vzešlé z menších teropodních dinosaurů. Ve skutečnosti by ale inteligentní dinosauři pravděpodobně vypadali jinak – jejich páteř by zůstala v horizontální poloze, měli by stále dlouhou předočnicovou část lebky i ocas a byli by nepochybně opeření. Kredit: Jiří Hajný, 2010 (ilustrace k autorově knize Encyklopedie dinosaurů ve světle nejnovějších objevů, nakl. Libri)

———

Ve chvíli, kdy akrokantosaurus naposledy zaškubal zadní tlapou, vyrazila z nedalekého vegetačního příkrovu skupinka osmi deinonychů. Tito opeření srpodrápí lovci dokázali rychle a vytrvale běhat a lovili obvykle ve smečkách. Vyřítili se na bahnité pobřeží v blízkosti velkého jezera a hnali se po pláži směrem k oběma mrtvým dinosaurům. Nepochybně je brzy roztrhají na kusy a dosyta se nakrmí. Při své sotva metrákové hmotnosti nevážili ani padesátinu toho, co akrokantosaurus, a zároveň byli šestsetkrát menší než ohromný sauroposeidon, který zaživa nosil hlavu v osmnáctimetrové výšce. Zbude tady ještě hodně masa, pro další akrokantosaury, jiné deinonychy, dotěrné troodontidy, dravé ptakoještěry a krokodýly. Všichni masožravci a následně i rozkladači si přijdou na své. Už jen několik okamžiků a hostina začne… Obvyklý scénář společně hodující smečky se ale tentokrát nenaplnil. Deinonychové se totiž před oběma ležícími těly v mžiku zastavili. Jako by je ovládal nějaký vzdálený, ale pro ně zcela srozumitelný a jasný signál. Potom se podivným způsobem, jakoby systematicky a uvážlivě, rozestoupili do velkého oblouku a postupně obklopili obě mrtvá těla. Následně se zcela nepochopitelně otočili směrem pryč od mršin a zaujali výhružný obranný postoj. Zjevně hlídali úlovek. Byla to doslova neuvěřitelná scéna. A přesto to byla pravda. Ještě chvíli se nic jiného nedělo. Potom se ale nad pláží rozlehlo táhlé zapískání a jakési pravidelné hlasité zacvrlikání. Opeření dinosauři znovu zpozorněli a okamžitě zaujali podřízený postoj s hlavami mírně vyvrácenými dozadu. Mohla snad právě zde, v laramijském období rané křídy, spatřit světlo světa první vysoce inteligentní bytost, schopná ochočovat jiné tvory a stanout až na prahu civilizace?

———

Literatura:

Socha, Vladimír (2016). Poslední dny dinosaurů. Radioservis, Praha.

———

[1] Russell, D. A.; Séguin, R. (1982). Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid. Syllogeus. 37: 1–43.

———