…aneb Nový pohled na obávaného alosaura
Jedním z nejvíce ikonických dravých dinosaurů byl bezpochyby velký až obří alosaurid Allosaurus, obývající na konci jurské periody druhohorní éry (asi před 155 až 145 miliony let) západ Severní Ameriky a pravděpodobně i západní oblasti současné Evropy.[1] Ačkoliv byl mnohem lehčeji stavěn než ještě slavnější (a o 80 milionů let mladší) Tyrannosaurus rex, při délce 9 až 12 metrů a více než dvoutunové hmotnosti představoval jednoho z největších známých hojně se vyskytujících pozdně jurských teropodů.[2] Formálně popsán byl již v roce 1877, kdy jej do vědeckého světa uvedl proslulý paleontolog Othniel Charles Marsh, téměř tři desetiletí před popisem tyranosaura tak představoval největšího poněkud lépe známého dravého dinosaura.[3] O alosaurovi se proto začalo smýšlet jako o nebezpečném predátorovi, schopném chytit a zabít téměř jakoukoliv kořist – od malých ornitopodů až po obří sauropody (zejména, pokud tento teropod dokázal lovit ve smečkách). Rýhy po zubech na kostech býložravých dinosaurů i poškozený obratel samotného alosaura (nasvědčující scéně boje na život a na smrt s bránícím se stegosaurem) dokládají, že alosauři svoji kořist aktivně napadali a zabíjeli, ačkoliv sami při tom nejspíš mnohdy přišli o život.[4] Nově publikovaná práce pak nabízí trochu jiný pohled na tohoto vrcholového predátora pozdně jurských ekosystémů.[5] Už vloni byla publikována studie, zaměřená na analýzu 2368 fosilií, objevených od roku 1981 na lokalitě Mygatt-Moore Quarry v západní části Colorada.[6] Ta ukázala, že celých 29 procent z objevených fosilií vykazuje stopy po zubech od velkých teropodů, přičemž se pravděpodobně jednalo právě o alosaury. Paleontologové se domnívají, že celé smečky alosaurů se zde přiživovaly na tělech uhynulých dinosaurů, a to nejen sauropodů a stegosauridů, ale i na jiných alosaurech. Král jurských dravců byl tedy rovněž příležitostným kanibalem.[7]
———
Lebka druhu Allosaurus fragilis byla relativně lehká, přesto ale poměrně pevná a kompaktní. Podle autorů nové studie byla vhodná spíše k pojídání mršin obřích sauropodů než k aktivnímu lovu. Asi dvoutunoví alosauři by tak v období pozdní jury představovali spíše „dominantní mrchožrouty“ než dosud předpokládané vrcholové predátory. Kredit: Vlastní snímek autora, Brusel (únor 2009). Využití pouze s výslovným svolením autora.
———
Obří nahromadění dinosauřích kostí v této části proslulého souvrství Morrison si vědci vysvětlují tím, že se jednalo o jakousi přírodní past nebo snad dočasné jezírko, které sem přilákalo dinosaury z širokého okolí. Ačkoliv množství rýh po alosauřích zubech je zde enormně vysoké a neodpovídá podobným statistikám z jiných lokalit, je téměř jisté, že alosauři byli více než ochotnými pojídači zdechlin.[8] Nová odborná práce, ke které se tímto vracíme, pak zachází ještě dál. Vyplývá z ní, že alosauři nebyli ani tak vrcholovými predátory, jako spíš vrcholovými mrchožrouty! V podstatě se prý jednalo o větší a nelétavou obdobu dnešních supů a kondorů. S tímto překvapivým a z jistého pohledu snad až troufalým tvrzením přišla dvojice vědců z Portlandské státní univerzity, jejich práce byla publikována 23. srpna v periodiku Ecological Modelling. Ekologické simulace, provedené Cameronem C. Pahlem a Luisem A. Ruedasem ukazují, že alosauři nemuseli primárně jen lovit, aby se udrželi naživu. Dostatek kalorií mohli totiž získat z obrovských zdechlin sauropodů a dalších dinosaurů, které byly v období pozdní jury zcela běžným jevem. Alosauři obývali ekosystémy spolu s gigantickými sauropody, jako byl Apatosaurus, Diplodocus, Brachiosaurus nebo Supersaurus, o záhadném titánovi jménem Maraapunisaurus fragillimus ani nemluvě.[9] Modelování tehdejších ekosystémů ukázalo, že zdechlin sauropodů byl statisticky vzato dostatek k tomu, aby uživily celou populaci obřích dravců (a ti tak vlastně ani nemuseli aktivně lovit). Autoři práce samozřejmě podpořili své závěry i dalšími výzkumy. Zkoumali například pravděpodobné potravní nároky alosaurů a průměrný výskyt zdechlin o určité nutriční hodnotě, ekologické vztahy a trofické sítě živočichů v souvrství Morrison, a v neposlední řadě i morfologické vlastnosti alosauří lebky a s ní související dovednosti nezbytné pro aktivní predaci (jako je stupeň binokulárního vidění a síla čelistního stisku).[10]
———
Objevy z některých nalezišť nasvědčují tomu, že alosauři se na některých místech účastnili pozdně jurských mrchožroutských orgií. Při těch se nepouštěli jen do masa zdechlin býložravých dinosaurů, ale také do mršin jiných alosaurů. V těchto částech tehdejších ekosystémů patrně panoval nesnesitelný zápach, ve kterém bychom dnes sotva vydrželi. Kredit: Brian Engh, studie Drumheller et al. (2020); Wikipedia (CC BY 4.0)
———
Již z některých dřívějších výzkumů alosauří anatomie vyplývá, že tento velký teropod měl relativně slabý čelistní stisk a jeho lebka i zuby byly poměrně křehké a nevhodné pro aktivní predaci.[11] Stupeň binokulárního vidění u tohoto dinosaura navíc představoval jen 30 % oproti tyranosaurovi a 15 % oproti současnému lvu. Ze všech těchto skutečností vyvozují autoři této práce odvážný závěr, že alosauři byli „dominantními mrchožrouty“ v ekosystémech souvrství Morrison (a pravděpodobně i ve všech dalších, kde se vyskytovali) a nepředstavovali tedy dosud předpokládané vrcholové predátory.[12] Oproti tomu později žijící obří teropodi, jako byl i ikonický Tyrannosaurus rex, museli svoji potravu aktivně lovit, a byli proto vybaveni binokulárním viděním a extrémně silnými čelistmi i zuby. Samotní alosauři, žijící v prostředí oplývajícím tisícovkami tun masa mrtvých sauropodů, se pak měli vyvinout právě jako specialisté na pojídání zdechlin. Je to ale pravda? Byli alosauři skutečně jen pasivními mrchožrouty, kteří lovili pouze zřídka? Vždyť i dnešní mrchožrouti, jako jsou například hyeny, příležitostně loví, a to velmi obratně.[13] Fosilní nálezy v podobě kosterních patologií navíc dokládají, že alosauři se utkávali v soubojích i s dosud živými a bránícími se býložravci (některé z nich lze odbýt s tím, že je způsobil jiný alosaurus, otvor v jistém obratli po úderu ocasním bodcem stegosaurida už ale nikoliv).[14] Zuby alosaurů jsou sice oproti tyranosauřím skutečně poměrně křehké a štíhlé, jsou ale vhodné spíše ke „krájení“ masa a kousání do měkkých partií těla živé i mrtvé kořisti, nikoliv pro drtivý zákus do masa a kostí zdechlin.[15] Se závěrem této práce lze tedy částečně souhlasit, protože vysvětluje například i velká nahromadění kostí alosaurů a dalších teropodů v některých lokalitách. Velmi početní alosauři nepochybně využívali zdechliny desítky tun těžkých sauropodů jako významný zdroj svých živin.[16] Je ale velmi pravděpodobné, že nebyli výlučnými mrchožrouty a alespoň příležitostně lovili i živou kořist.
———
Dnes již silně zastaralá obrazová rekonstrukce vzezření alosaura, vytvořená umělcem Charlesem R. Knightem podle kostry vystavené v expozici Národního muzea přírodní historie ve Washingtonu, D. C. V jedné věci se autoři expozice nespletli – tito velcí jurští masožravci se skutečně rádi přiživovali na mršinách obřích sauropodů. Kredit: Charles W. Gilmore (1920); Wikipedia (volné dílo)
———
Short Summary in English: A new study shows that Allosaurus, a large theropod dinosaur from the Late Jurassic that has long been thought to be a top predator of its ecosystem, could probably have acquired most of its calories by pure scavenging on the carcasses of enormous sauropods like Brachiosaurus or Supersaurus, living in the same ecosystems.
———
Odkazy:
https://phys.org/news/2021-08-giant-jurassic-dinosaur-allosaurus-scavenger.html
http://www.sci-news.com/paleontology/carnosaurs-apex-scavengers-09999.html
https://www.pdx.edu/news/giant-jurassic-dinosaur-allosaurus-was-scavenger-not-predator
https://en.wikipedia.org/wiki/Allosaurus#Feeding
———
[1] Chure, D. J.; Loewen, M. A. (2020). Cranial anatomy of Allosaurus jimmadseni, a new species from the lower part of the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Western North America. PeerJ. 8: e7803. doi: 10.7717/peerj.7803
[2] Bates, K. T.; et al. (2009). How big was ‚Big Al‘? Quantifying the effect of soft tissue and osteological unknowns on mass predictions for Allosaurus (Dinosauria: Theropoda). Palaeontologia Electronica. 12 (3) (neostránkováno).
[3] Marsh, O. C. (1877). Notice of new dinosaurian reptiles from the Jurassic formation. American Journal of Science and Arts. 14 (84): 514–516. doi: 10.2475/ajs.s3-14.84.514
[4] Carpenter, K.; Sanders, F.; McWhinney, L. A.; Wood, L. (2005). Evidence for predator-prey relationships: Examples for Allosaurus and Stegosaurus. In Carpenter, Kenneth (ed.). The Carnivorous Dinosaurs. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. (str. 325–350). ISBN 978-0-253-34539-4
[5] Pahl, C. C.; Ruedas, L. A. (2021). Carnosaurs as apex scavengers: Agent-based simulations reveal possible vulture analogues in Late Jurassic dinosaurs. Ecological Modelling. 458: 109706; doi: 10.1016/j.ecolmodel.2021.109706
[6] Drumheller, S. K.; et al. (2020). High frequencies of theropod bite marks provide evidence for feeding, scavenging, and possible cannibalism in a stressed Late Jurassic ecosystem. PLOS ONE. 15 (5): e0233115. doi: 10.1371/journal.pone.0233115
[7] Chure, D. J. (2000). Prey bone utilization by predatory dinosaurs in the Late Jurassic of North America, with comments on prey bone use by dinosaurs throughout the Mesozoic (PDF). Gaia. 15: 227–232. ISSN 0871-5424
[8] Bakker, R. T.; Bir, G. (2004). Dinosaur crime scene investigations: theropod behavior at Como Bluff, Wyoming, and the evolution of birdness. In Currie, Philip J.; Koppelhus, Eva B.; Shugar, Martin A.; Wright, Joanna L. (eds.). Feathered Dragons: Studies on the Transition from Dinosaurs to Birds. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press. (str. 301–342). ISBN 978-0-253-34373-4
[9] Carpenter, K. (2018). Maraapunisaurus fragillimus, N.G. (formerly Amphicoelias fragillimus), a basal Rebbachisaurid from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Colorado. Geology of the Intermountain West. 5: 227–244. doi: 10.31711/giw.v5i0.28
[10] Stevens, K. A. (2006). Binocular vision in theropod dinosaurs. Journal of Vertebrate Paleontology. 26 (2): 321–330. doi: 10.1671/0272-4634(2006)26[321:BVITD]2.0.CO;2
[11] Snively, E.; Cotton, J. R.; Ridgely, R.; Witmer, L. M. (2013). Multibody dynamics model of head and neck function in Allosaurus (Dinosauria, Theropoda). Palaeontologia Electronica. 16 (2). doi: 10.26879/338
[12] Paul, G. S. (1988). Genus Allosaurus. Predatory Dinosaurs of the World. New York: Simon & Schuster. (str. 307–313). ISBN 978-0-671-61946-6
[13] Wroe, S.; McHenry, C.; Thomason, J. (2005). Bite club: comparative bite force in big biting mammals and the prediction of predatory behaviour in fossil taxa. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 272 (1563): 619–625. doi: 10.1098/rspb.2004.2986
[14] Rothschild, B.; Tanke, D. H.; Ford, T. L. (2001). Theropod stress fractures and tendon avulsions as a clue to activity: In: Mesozoic Vertebrate Life, edited by Tanke, D. H., and Carpenter, K., Indiana University Press. (str. 331-336).
[15] Anton, M.; Sánchez, I.; Salesa, Manuel; Turner, A. (2003). The muscle-powered bite of Allosaurus (Dinosauria; Theropoda): An interpretation of cranio-dental morphology (PDF). Estudios Geologicos. 59 (5): 313–323. doi: 10.3989/egeol.03595-6106
[16] Loewen, M. A.; Sampson, S. D.; Carrano, M. T.; Chure, D. J. (2003). Morphology, taxonomy, and stratigraphy of Allosaurus from the Upper Jurassic Morrison Formation. Journal of Vertebrate Paleontology. 23 (3): 72A. doi: 10.1080/02724634.2003.10010538
———