Jak zaútočit na sauropoda

…aneb První svědectví o lovu na dlouhokrkého obra?

O fascinujících objevech otisků dinosauřích stop u řeky Paluxy v rámci souvrství Glen Rose (okres Somervell, Texas), formálně stanoveného již roku 1891[1], byla na tomto webu řeč vícekrát. Kromě zcestných představ o společném soužití člověka a dinosaurů, které se s tímto místem už po dlouhá desetiletí pojí[2], jsou to především zdejší paralelní série stop sauropodních a teropodních dinosaurů, které nejvíce zaujaly odbornou i laickou veřejnost.[3] Jedna z nich je potom obzvlášť pozoruhodná, protože by mohla být prvním (a zatím také nejspíš jediným) přímým dokladem o útoku velkého dravého teropoda na ještě většího sauropodního dinosaura. V interpretaci této pozoruhodné fosilie, objevené již roku 1938, je ale mnoho nejasností.[4] Opravdu se jedná o jakousi raně křídovou „pohlednici“, na níž je za pomoci interpretace série stop možné vyčíst přesné pohyby útočícího dravce i bránící se potenciální kořisti? Ani 84 let po vědeckém objevu této fascinující série ichnofosilií na tuto otázku nedokážeme s jistotou odpovědět. Nejdříve si ale představme samotnou fascinující fosilii, která vypráví malou část jednoho dávného příběhu. To, co je na zkamenělých sériích stop nejvíc úžasné, není jejich vzhled nebo jiné parametry – v tomto ohledu si z vizuálního hlediska vedou mnohem lépe rekonstrukce dinosauřích koster. Tím nejzajímavějším aspektem je skutečnost, že stopy jsou jakousi skutečnou informací o pradávném živém tvorovi, momentkou z jeho života, přímým záznamem jeho pohybu a chování. V některých případech tak máme před sebou záznam dávného dramatu, jako je právě „lovecká scéna“ od řeky Paluxy. Fosilie ve spodnokřídových vápencích (objevované náhodně již od počátku 20. století) byly vědecky objeveny paleontologem Rolandem T. Birdem z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, který platil za jednoho z největších znalců fosilních stop své doby. Když se v průběhu 30. let minulého století nashromáždilo větší množství svědectví od místních obyvatel, nacházejících v okolí říčky Paluxy zajímavé otisky dinosauřích stop, muzeum vyslalo Birda, aby tyto zprávy na místě prověřil. Paleontolog dorazil do Texasu nedlouho poté, a jak se dalo očekávat, množství zkamenělých dinosauřích stop zde skutečně brzy objevil.[5]

———

Vápencová deska od řeky Paluxy se sérií stop dvou dinosaurů, středně velkého sauropoda a velkého teropoda. Nad exponátem je vystavena kostra sauropoda rodu Apatosaurus, který ale žil zhruba 40 milionů let před tím, než byly stopy vytvořeny. Kredit: Joseph Lin; Wikipedia (CC BY-SA 2.0)

———

Asi nejzajímavější sérií stop se pak stala ona fascinující sekvence otisků býložravého sauropoda a dravého teropoda, směřujících paralelně jedna vedle druhé. Právě tato fosilie částečně ponořená v mělké příbřežní vodě koryta řeky Paluxy zaujala Birda nejvíc a v roce 1940 byly vápencové bloky se stopami vyzvednuty.[6] Část jich je dnes stále k vidění v Americkém přírodovědeckém muzeu v New Yorku, a to v expozici dinosaurů za kosterním modelem sauropoda apatosaura. V době objevu byly stopy spojovány právě s „klasickými“ sauropody, jako byli pozdně jurští kamarasauři, diplodokové nebo brachiosauři známí ze souvrství Morrison. Dnes už víme, že stopy z Glen Rose jsou o dobrých 40 milionů let mladší – jejich stáří činí zhruba „jen“ 113 až 111 milionů let![7] A kde skončila druhá část série stop od řeky Paluxy? V expozici Texas Memorial Museum ve městě Austin. Je velká škoda, že tato část ichnofosilií nebyla dobře zakonzervována a po desetiletích v budově muzea došlo ke značnému rozrušení textury a hloubky původních stop.[8] V roce 2014 byl nicméně moderní metodou fotogrammetrie vytvořen detailní 3D model celé série, a je tak možné učinit si velmi dobrou představu o tom, jak vypadají stopy dnes a jak vypadaly ještě v době před jejich vyzvednutím z horniny.[9] Je tak o trochu snazší určit, kteří dva dinosauři mohli být původci stop. Nelze přitom vyloučit, že oním velkým teropodem byl známý karcharodontosaurid druhu Acrocanthosaurus atokensis[10] nebo některý jeho blízký příbuzný[11]. Záhadným sauropodem pak mohl být gigantický druh Sauroposeidon proteles, s výškou až kolem 18 metrů jeden z nejvyšších známých živočichů vůbec, další možností je menší titanosauriform Astrodon johnstoni (dříve známý jako Pleurocoelus, někdy je sauropodí fosilní materiál ze souvrství Glen Rose řazen ještě do formálně pochybného a jen málokterým odborníkem uznávaného rodu „Paluxysaurus“).[12] Fosilie všech zmíněných druhů dinosaurů byly nicméně v sedimentech tohoto souvrství skutečně objeveny a identifikovány.

———

Mnohé otisky dinosauřích stop u řeky Paluxy jsou pravidelně zaplavovány při vzedmutí hladiny řeky. Vodní eroze je tedy bohužel poměrně rychle ničí. Kredit: Robert Nunnally; Wikipedia (CC BY 2.0)

———

Co se týká rozměrů obou aktérů dávné scenérie, ty nás mohou mírně zklamat. Zatímco sauroposeidon dosahoval délky až 34 metrů[13] a akrokantosaurus přibližně 12 metrů[14], původci stop byli výrazně menšími jedinci. Sauropodní dinosaurus byl dlouhý „pouze“ asi 12 až 15 metrů, zatímco teropod dosahoval délky přibližně 6 až 9 metrů.[15] Ale nyní již k zásadní otázce – opravdu se jedná o zkamenělý doklad útoku teropoda na sauropodního dinosaura? Již Bird se domníval, že podobu série stop od řeky Paluxy nelze vysvětlit jinak než právě tímto akčním scénářem – v místě, kde se série sauropoda a teropoda jakoby stýkají, najednou jedna levá tříprstá stopa dravce chybí – jako by zde neudělal jeden krok a následně došlápl opět až pravou nohou.[16] Co se tedy mohlo odehrát? Snažil se dravec vyskočit na bok většího býložravce a zaseknout mu do něj své drápy na noze (nebo se mu zakousnout do boku)? Popotáhl ho poté býložravec o kus dál, než mohl opět došlápnout i na levou nohu? Tato otázka fascinovala nejen paleontology po celá další desetiletí. Mezitím v roce 1969 byla lokalita objevu vyhlášena americkou Národní přírodní dominantou (National Natural Landmark).[17] V roce 1995 o tomto objevu publikoval zásadní práci paleontolog a odborník na fosilní stopy Martin Lockley, který spolu s Adrianen P. Huntem vydal knihu Dinosaur Tracks and Other Fossil Footprints of the Western United States (Dinosauří série stop a další fosilní stopy ze západu Spojených států), v níž se objevu obsáhle věnuje. Zajímavý je však také pohled jiného amerického paleontologa Jamese Farlowa a výtvarníka Davida Thomase, kteří o nálezu pojednali v roce 1997.[18] Oba badatelé poctivě procházeli původní Birdovy poznámky a objevili další zajímavý fakt – v místě, kde jakoby mizí stopa teropoda, pravá zadní noha sauropoda vykazuje mírný náznak tahu po kluzkém povrchu. Jako by se v tomto místě býložravec zachvěl, znejistěl a mírně pozdržel pohyb své zadní končetiny. Mohlo by se jednat o důsledek útoku teropoda? Zakolísal sauropod bolestí z utržené rány nebo se dokonce snažil nakloněním těla a přenesením váhy směrem pryč od teropoda vyhnout jeho zubům a drápům? To už se po více než sto milionech let s jistotou nejspíš nikdy nedozvíme.

———

Karcharodontosaurid druhu Acrocanthosaurus atokensis, obří teropod z rané křídy Severní Ameriky. Právě tento několikatunový dravec mohl být původcem stop od řeky Paluxy. U obrázku je mimochodem chybně uveden rok formálního popisu, správně je 1950. Kredit: Jaime A. Headden; Wikipedia (CC BY 3.0)

———

Dříve zmíněný Lockley má ale jiné vysvětlení. Podle jeho názoru jsou stopy dokladem někdejšího stádního pochodu dvanácti sauropodů, kteří organizovaně přecházeli přes bahnitý břeh dávného jezera nebo laguny a o trochu později šla za nimi stejným místem trojice teropodů, kteří je mohli, ale také nemuseli, úmyslně pronásledovat. Lockley tedy tvrdí, že se o žádnou loveckou scénu nejedná a nesmyslná je podle jeho názoru také představa toho, že se jednalo o obrannou formaci, kdy ohrožená mláďata uprostřed byla chráněna dospělci po okrajích, stejně jako představa, že se může jednat pouze o otisky předních nohou plavajících sauropodů.[19] Navzdory expertíze znalce stop Martina Lockleyho ale nemůžeme původní představu o lovecké scenérii v souvrství Glen Rose zcela vyloučit. Podle jiných rozborů totiž stopy skutečně vznikly ve stejné době a interakce jejich původců je zcela patrná – tam, kde vykazuje náhlou aktivitu predátor, se objevuje okamžitá reakce i na straně napadeného sauropoda. Tomuto tématu se intenzivně věnuje již dříve zmíněný James Farlow, který má na věc zcela jiný názor než jeho kolega Lockley. Povšiml si například, že obě série stop se shodně stáčejí výrazným levostranným obloukem a na konci dochované části naopak obě série takřka okamžitě mění směr a zatáčejí doprava. Pokud by šlo o nesouvisející série stop vytvořené s časovým odstupem, pak těžko vysvětlíme, proč by dravec prakticky na stejném místě přesně kopíroval pohyb již dávno nepřítomného sauropoda (teropodi určitě „nestopovali“ kořist tak, že by doslova vlastním pohybem kopírovali otisky stop své kořisti). Můžeme tedy konstatovat, že slavné stopy od řeky Paluxy pravděpodobně opravdu dokazují přímou interakci mezi dravým dinosaurem a jeho potenciální kořistí, ačkoliv už se bohužel nikdy nedozvíme, jak tento potenciální lov (nebo jen teropodí „škádlení“ v podobě okusování a drápání?) dopadl.[20] Jisté je, že fosilní stopy musíme brát v úvahu jako nesmírně cenné svědectví o pohybu a způsobu chování dávno vyhynulých živočichů (což zdaleka neplatí jen pro dinosaury).[21] Díky podobným objevům totiž ještě lépe chápeme, jací skutečně byli dávní obyvatelé naší planety.

———

Astrodon johnstoni.jpg

Ilustrace středně velkého sauropoda druhu Astrodon johnstoni, který je vedle rodu Sauroposeidon dalším možným původcem stop z „lovecké scenérie“ od řeky Paluxy. Dospělí zástupci astrodona dosahovali maximální délky asi 15 až 20 metrů a hmotnosti kolem 15 tun. Kredit: Dmitrij Bogdanov; Wikipedia (CC BY 3.0)

———

Short Summary in English: In 1938, interesting set of footprints was found near Glen Rose, Texas. At 113 million years old, these were the footprints of a huge sauropod dinosaur and a large predatory dinosaur that paralleled and eventually converged. At the point of overlap of these tracks, the predator seemed to skip its step. This was considered to be the first fossil evidence of a theropod attacking a large sauropod already in 1940. Even today, it is still debated if this is the case, as it can’t be proved directly.

———

Odkazy:

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/in-the-steps-of-a-hungry-acrocanthosaurus-33988/

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/excavating-the-river-of-giants-122044962/

https://www.naturalhistorymag.com/htmlsite/master.html?https://www.naturalhistorymag.com/htmlsite/editors_pick/1941_02_pick.html

http://geofanology.blogspot.com/2015/12/roland-t-bird.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Paluxy_River

https://doi.org/10.1371/journal.pone.0093247.s001 (digitální podoba ichnofosilií před jejich vyzvednutím z horniny)

———

[1] Hill, R. T. (1891). The Comanche Series of the Texas-Arkansas Region. Geological Society of America Bulletin. 2: 503-528.

[2] Pigliucci, M. (2002). Denying Evolution: Creationism, Scientism, and the Nature of Science. Sinauer, str. 246.

[3] Stricklin, Jr., F. L.; Smith, C. I.; Lozo, F. E. (1971). Stratigraphy of Lower Cretaceous Trinity Deposits of Central Texas. Bureau of Economic Geology, University of Texas, Report of Investigations. 71.

[4] Lockley, M.; Hunt, A. P. (1995). Dinosaur Tracks and Other Fossil Footprints of the Western United States. Columbia University Press, New York (str. 185-192).

[5] Sellards, E. H.; Adkins, W. A.; Plummer, F. B. The Geology of Texas, University of Texas Bulletin. 3232 (od ročníku 1932).

[6] Farlow, J. O.; et al. (2012). Dinosaur Tracksites of the Paluxy River Valley (Glen Rose Formation, Lower Cretaceous), Dinosaur Valley State Park, Somervell County, Texas. Proceedings of the V International Symposium about Dinosaur Palaeontology and their Environment: 41–69.

[7] Young, K. (1974). Lower Albian and Aptian (Cretaceous) Ammonites of Texas. Geoscience and Man. (VIII), str. 175.

[8] Bates, K. T.; et al. (2009). Digital imaging and public engagement in palaeontology. Geology Today. 25: 134–139.

[9] Falkingham, P. L., Farlow, J. O. (2014). Historical Photogrammetry: Bird’s Paluxy River Dinosaur Chase Sequence Digitally Reconstructed as It Was prior to Excavation 70 Years Ago. PLoS ONE. 9 (4).

[10] Langston, W. (1974). Non-mammalian Comanchean tetrapods. Geoscience and Man. 3: 77–102.

[11] Rogers, J. V. (2002). Theropod dinosaur trackways in the Lower Cretaceous (Albian) Glen Rose Formation, Kinney County, Texas. Texas Journal of Science. 54 (2): 133–142.

[12] D’Emic, M. D.; Foreman, B. Z. (2012). The beginning of the sauropod dinosaur hiatus in North America: insights from the Lower Cretaceous Cloverly Formation of Wyoming. Journal of Vertebrate Paleontology. 32 (4): 883–902.

[13] Wedel, M. J.; Cifelli, R. L. (2005). Sauroposeidon: Oklahoma’s Native Giant. Oklahoma Geology Notes. 65 (2): 40–57.

[14] Currie, P. J.; Carpenter, K. (2000). A new specimen of Acrocanthosaurus atokensis (Theropoda, Dinosauria) from the Lower Cretaceous Antlers Formation (Lower Cretaceous, Aptian) of Oklahoma, USA. Geodiversitas. 22 (2): 207–246.

[15] Farlow, J. O. (2001). Acrocanthosaurus and the maker of Comanchean large-theropod footprints. In Tanke, Darren; Carpenter, Ken (eds.). Mesozoic Vertebrate Life. Bloomington: Indiana University Press. str. 408–427.

[16] Bird, R. T. (1941). A dinosaur walks into the museum. Natural History. 43: 254–261.

[17] Viz např. webová stránka https://www.nps.gov/subjects/nnlandmarks/site.htm?Site=DIVA-TX

[18] Thomas, D. A.; Farlow, J. O. (1997). Tracking a dinosaur attack. Scientific American. 266 (6): 48–53.

[19] Lockley, M. G. (1991). Tracking Dinosaurs: A New Look at an Ancient World. Cambridge: Cambridge University Press. 264 str.

[20] Glut, D. F. (2003). Appendix: Dinosaur Tracks and Eggs. Dinosaurs: The Encyclopedia. 3rd Supplement. Jefferson, North Carolina: McFarland & Company, Inc. (str. 613–652).

[21] Raichlen, D. A.; et al. (2010). Rosenberg, K. (ed.). Laetoli Footprints Preserve Earliest Direct Evidence of Human-Like Bipedal Biomechanics. PLOS ONE. 5 (3): e9769.

———

1 Comment

Filed under Dějiny paleontologie, O dinosaurech obecně, Sauropodní dinosauři, Spekulativní paleontologie, Teropodní dinosauři

One Response to Jak zaútočit na sauropoda

  1. Trachodon

    O těhle stopách jsem se poprvé dozvěděl jako malej díky dokumentu Útok dinosaura, který se zabýval právě jimi. V češtině je dnes bohužel nesehnatelný. Sauropod se tam ještě jmenoval Pleurocoelus. Krásné jméno, škoda že už se dnes nepoužívá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *