Vyhynutí dinosaurů ve světové literatuře

…aneb Jak se psalo v beletrii o katastrofě na konci křídy

Ještě jednou se dostáváme k zajímavému tématu zpracování problematiky vyhynutí dinosaurů ve světové (nevědecké) literatuře. Dinosauři se v ní objevují relativně brzy po svém objevení a uvedení do povědomí široké veřejnosti, jak dokazuje úvod k dílu Ponurý dům (Bleak House) anglického romanopisce Charlese Dickense (1812–1870) z roku 1852. V tomto románu je hned v úvodu zmíněn Megalosaurus, první vědecky popsaný dinosaurus, ačkoliv se objevuje jen v krátké poznámce související se špatným anglickým počasím.[1] Knihy, ve kterých se již objevují přímé snahy o objasnění dinosauřího vyhynutí, se ale začínají objevovat spíše až v první polovině 20. století. Mezi ně patří například Tarzan at the Earth´s Core („Tarzan u Zemského jádra“, 1930) od Edgara Rice Burroughse (1875–1950). Autor zde nastiňuje možný obraz vyhynutí dinosaurů na konci křídy – masožravci podle něj nejprve sežrali všechny býložravce a posléze se jednoduše pozabíjeli navzájem. Je otázkou, nakolik v tomto případě vycházel Burroughs ze soudobých vědeckých teorií. Na motivy tohoto románu byl mimochodem natočen i film, který měl premiéru roku 1976. Mnohem propracovanější přístup už měl profesionální sovětský paleontolog a autor sci-fi literatury Ivan Antonovič Jefremov (1908–1972)[2], který v roce 1944 napsal a o tři roky později vydal pozoruhodný román s názvem „Hvězdné koráby“. V tomto vědecko-fantastickém románu se děj točí kolem nálezu dinosauří kosti se záhadným kulatým otvorem podobným průstřelu, naznačujícím, že zvíře někdo ulovil. Nedaleko je také objevena lebka mimozemské bytosti. Příběh odhaluje děsivou skutečnost, která je v různých obdobách používána i v mnoha dalších sci-fi příbězích. Stelární systémy jsou ve skutečnosti obrovské „vesmírné lodě“, transportující kosmem inteligentní bytosti na planetách obíhajících vhodné hvězdy. Mimozemšťané, hledající zdroje energie, zavítají na Zemi právě na konci druhohor, v době nám známé události K-Pg (nepřipomíná vám mimochodem zápletka například děj hollywoodského filmu „Den nezávislosti“ nebo dokonce románu Herberta G. Wellse (1866–1946) „Válka světů“ – tedy až na ty druhohory?). Výsledkem je zde každopádně, jak lze snadno předpokládat, kompletní vyhubení dinosaurů technologicky vyspělými mimozemskými bytostmi. Zajímavé je, že Jefremov čerpal inspiraci pro tento román přímo z paleontologicky velmi bohatých lokalit pouště Gobi, kam vedl několik sovětských vědeckých výprav ve druhé polovině 40. let. Fosilní nálezy z Mongolska totiž v jeho románu figurují jako jakýsi němý důkaz oné dávné zkázy, jsou vlastně masovým hrobem pozabíjených dinosaurů.

———

———

Postupujeme-li chronologicky, hned roku 1950 vychází další zajímavá kniha „Den lovců“ (Day of the Hunters) od amerického spisovatele a biochemika ruského původu Isaaca Asimova (1920–1992). I v tomto díle jsou dinosauři nakonec vyhubeni moderními zbraněmi, tentokrát ale ovládanými inteligentní rasou malých pozemských plazů. Poprvé se zde také objevuje myšlenka cesty do pravěku za účelem zjištění, co způsobilo vyhynutí dinosaurů. Tento román byl do značné míry ovlivněn obavami z tehdy velmi aktuální Studené války a možného nebezpečí vyhlazení lidstva zbraněmi nové generace. O rok později (1951) vychází román The Fog Horn amerického spisovatele Raye Bradburyho (1920–2012). V tomto díle se objevuje myšlenka, že dinosauři nevyhynuli na konci druhohor zcela, ale že někteří se mohli ukrýt v jakýchsi refugiích, například na dně oceánu, kde jejich obří a nebezpeční potomci čekají na svoji příležitost dodnes. Na základě tohoto románu bylo později natočeno i několik trikových filmů a v roce 1983 byl příběh zařazen do Bradburyho krátké sbírky The Dinosaur Tales („Dinosauří příběhy“). V roce 1953 vydal americký spisovatel Arthur Porges (1915–2006) svou asi nejslavnější vědecko-fantastickou povídku s názvem The Ruum. „Typ H-9 Ruum“ je vyspělé robotické zařízení, zanechané na Zemi končících druhohor mimozemskou lodí, která je později v boji zničena i se svojí posádkou. Ruum má za úkol sbírat vzorky organismů o určité hmotnosti a udržovat je naživu. To skutečně činí, a tak když uranový prospektor o miliony let později otevře štolu v kanadských Skalistých horách, narazí na Ruuma i jeho poklad – prehistorické i současné živočichy, včetně mláděte stegosaura (což je mimochodem nesmyslné, protože stegosauři žili již v období pozdní jury před zhruba 150 miliony let). V knize však není přímo vysvětleno, jak dinosauři vyhynuli, Ruum má totiž omezený areál působnosti v okruhu 30 mil (asi 48 kilometrů) a navíc sbírá jen menší „vzorky“ s hmotností kolem 160 liber (asi 72 kg). Díky tomuto faktu ostatně nakonec pronásledovaný prospektor nezničitelnému robotovi unikne, při zoufalém útěku totiž postupně zhubne natolik, že již těsně nesplňuje Ruumovo hmotnostní kritérium pro „sběr“.

———

———

Zajímavější zápletkou oplývá děj francouzského díla s názvem Les Extra-Terrestres dans l´Histoire („Mimozemšťané v dějinách“) z roku 1970. Autor, kterým je francouzský spisovatel a chemik ruského původu Jacques Bergier (1912–1978) zde nechává dinosaury vyhubit inteligentní mimozemskou rasou z dalekého vesmíru, a to prostředkem hvězdné exploze – novy (možná se mohlo jednat o inspiraci teorií o vražedné supernově od kanadského paleontologa Dalea Russella). Důvodem nebyl v tomto případě zálusk na zdroje živin či energií, ale prostá touha zvýšit počet inteligentních bytostí ve vesmíru tím, že se sprovodí ze světa neúspěšná a „vývojově stagnující“ skupina. Dinosauři se zkrátka za 150 milionů let nedokázali nikam výrazně posunout, a tak museli udělat místo člověku. Protože se totiž dinosauři nenacházeli na přímé vývojové linii domněle směřující od ryb přes obojživelníky až k lidem, byli odsouzeni k záhubě. Tyto představy jsou nicméně poplatné dávno překonaným teoriím o ortogenezi (směrovaném vývoji) z počátku 20. století. Zajímavým způsobem se s problematikou vyhynutí dinosaurů popasoval také román Our Children´s Children („Děti našich dětí“) od amerického spisovatele sci-fi a novináře Clifforda D. Simaka (1904–1988) z roku 1974. Krvežízniví mimozemšťané podnikají v 25. století invazi na Zemi a vyděšení bezbranní obyvatelé musejí hledat spásu v tunelech času, kterými prchají do naší současnosti. Na závěr toto nebezpečí pomine, ale zmínění vetřelci procestují časem až na konec druhohor, kde způsobí právě vyhynutí dinosaurů. Podle jiného románu je pak za vyhynutí dinosaurů dokonce zodpovědné samotné lidstvo, a to z důvodu neopatrné manipulace se zbraněmi hromadného ničení. Takové vyústění má román nazvaný jednoduše Dinosaurs („Dinosauři“), od amerického vědce a zaměstnance NASA Geoffreyho A. Landise (nar. 1955) z roku 1985. Jistý útvar americké armády v něm využívá osoby s paranormálními schopnostmi, mezi nimiž je i jasnovidecký chlapec Timmy, který dokáže předpovídat budoucnost a přemisťovat objekty do jiného prostoru a času. Nakonec tak odvrátí zničení Spojených států, když nechá zmizet šest tisíc sovětských jaderných hlavic. Jak už asi tušíte, ty se objeví a vzápětí explodují právě na konci druhohor. Autora mohla ovlivnit i četná srovnání síly exploze impaktu planetky se silou uvolněnou atomovými zbraněmi, která se již v první polovině 80. let často objevovala i v americkém tisku.

———

———

V novější době (přibližně od 90. let minulého století) se množství titulů, které se nějakým způsobem otázkou vyhynutí dinosaurů zabývají, významně rozšířil, takže jejich kompletní výčet by již v rámci snahy o zachování rozumné délky tohoto článku nebyl možný. Za zmínku však rozhodně stojí například snažení geniálního amerického spisovatele a „otce“ fenoménu Jurského parku Michaela Crichtona (1942–2008). K otázce vyhynutí dinosaurů se Crichton krátce dostal již ve svém prvním „dinosauřím“ románu Jurassic Park („Jurský park“) z roku 1990, mnohem více se mu však věnuje v pokračování tohoto literárního díla z roku 1995, nazvaném The Lost World („Ztracený svět“). Debata o možných příčinách této události, včetně zvažování dopadu asteroidu, globálního šíření nemocí, postupných změn prostředí nebo extrémně silné vulkanické činnosti, prostupuje prakticky celým textem a autor zde nechává zaznít ústy některých postav své vlastní názory na tuto pro něj stěžejní problematiku. V roce 1995 vyšel také román The Raptor Red (česky vydaný jako „Červený raptor“ v roce 2000), půvabný fiktivní příběh samice „srpodrápého“ dravého teropoda utahraptora.[3] Autorem je známý a populární americký paleontolog Robert T. Bakker, zmiňovaný na tomto webu již dříve například coby jeden z největších odpůrců impaktní teorie Luise a Waltera Alvarezových v 80. letech minulého století. Je také autorem pozoruhodné (byť nepravdivé) hypotézy o „živorodých“ sauropodech a o dospělých několikatunových tyranosaurech, schopných běžet rychlostí až kolem 45 mil za hodinu (zhruba 72 km/h). Bakker v závěru zmíněné knihy popisuje své vlastní dlouhodobě favorizované vysvětlení problematiky vyhynutí dinosaurů. Tím má být skutečnost, že se na konci křídové periody spojením severních pevnin (zejména Východní Asie a Severní Ameriky) vytvořil nový pevninský most, umožňující migraci a míšení dinosauřích populací, a tedy i vhodné prostředí pro rychlé šíření pandemií. Právě různé opakující se pandemie měly nakonec dinosaury (jejich celkovým oslabením a početním zdecimováním) pomoci kompletně vyhubit. I tato hypotéza však už byla vesměs spolehlivě vyvrácena a dnes není obecně považována za myšlenku hodnou dalšího seriózního výzkumu. Tematika vyhynutí dinosaurů je každopádně velmi častým námětem i v případě mnoha vědecko-fantastických románů na počátku 21. století (včetně mého skromného titulu Poslední dny dinosaurů, vydaného v roce 2016 a později převedeného také do rozhlasové verze).

———

———

Reference:

[1] V originálním znění: „London. Michaelmas term lately over, and the Lord Chancellor sitting in Lincoln’s Inn Hall. Implacable November weather. As much mud in the streets, as if the waters had but newly retired from the face of the earth, and it would not be wonderful to meet a Megalosaurus, forty feet long or so, waddling like an elephantine lizard up Holborne Hill.„

[2] Ivan A. Jefremov byl velmi zajímavou osobností, kromě profese geologa a paleontologa byl také jedním z mála sovětských spisovatelů sci-fi literatury, dále sociální myslitel a také jeden ze zakladatelů vědního oboru tafonomie (nauky o pochodech při fosilizaci pravěkých organismů). Planetka (2269) Efremiana, objevená roku 1976, byla pojmenována po něm.

[3] Utahraptor ostrommaysi byl obřím zástupcem skupiny tzv. dromeosauridů, dravých dinosaurů se zvětšeným zahnutým drápem na druhém prstu dolních končetin. Žil v období spodní křídy (před asi 126 miliony let) na území současného Utahu a při půltunové hmotnosti dosahoval délky až 7 metrů. Naproti tomu slavný Velociraptor mongoliensis z pozdní křídy Mongolska dosahoval jen dvoumetrové délky a vážil asi třicetkrát méně).

———

Pozn. aut.: Článek je zčásti založen na textu jedné kapitoly autorovy knihy Poslední den druhohor (nakl. Vyšehrad, 2018) a byl již v mírně pozměněné podobě publikován na tomto webu dříve.

———

Zajímavost na závěr – autor blogu se v lednu tohoto roku objevil v živém vysílání ČT24 v rámci interview o novém objevu sérií fosilních stop středně jurských dinosaurů z Velké Británie: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096902795-studio-6/225411010100113/cast/1089538/.

———