Půlstoletí s kvecalkoatlem

…aneb Kulaté výročí obřího pterosaura

V březnu roku 1975 se ohromenému světu představil gigantický ptakoještěr, jehož fosilie byly poprvé objeveny o čtyři roky dříve na území Národního parku Big Bend v Texasu. Fosilie pocházející z období nejpozdnější křídy (pozdní věk maastricht, asi před 68 až 66 miliony let) byly objeveny v sedimentech geologického souvrství Javelina.[1] Objevitelem byl tehdejší student paleontologie Douglas A. Lawson (nar. 1947), pátrající po fosiliích ve zmíněné oblasti. Lawson právě pracoval na svém projektu s tematikou paleoekologie ekosystémů souvrství Javelina pod vedením zkušeného paleontologa Wanna Langstona Jr. (1921–2013) z Texaské univerzity v Austinu. Oba vědci navštívili Národní park Big Bend poprvé v březnu 1970 a Lawson zde při té příležitosti objevil vůbec první fosilii druhu Tyrannosaurus rex, známou z území Texasu.[2] O rok později pak Lawson ve vyschlém řečišti na západním okraji parku objevil téměř metr dlouhý fragment kosti, z nějž asi 30 cm dlouhou část s sebou vzal do Austinu. Společně s Langstonem pak tuto fosilii na základě tenkého profilu stěn a duté stavbě určili jako kost ptakoještěra. V listopadu roku 1971 se vrátili na místo objevu a shromáždili zbytek dochovaných částí skeletu. Již tehdy byli ohromeni velikostí těchto fosilií v porovnání s rozměry zkamenělých kostí jiných tehdy známých ptakoještěrů. Původní nález sestával z obří kosti loketní a vřetenní, dvou srostlých zápěstních kostí zvaných synkarpály a koncové části křídelního prstu. Celkově se jednalo o nekompletně dochovanou kostru levého křídla jedince (označeného TMM 41450-3), jehož rozpětí bylo později odhadnuto na více než 10 metrů.[3] V roce 1972 o tomto tvorovi Lawson poprvé pojednal ve své práci o ekologii pozdně křídových souvrství na území Národního parku Big Bend, přičemž pro obřího pterosaura zvolil (ovšem již ze začátku neplatné) jméno „Pteranodon gigas“. Uvedl přitom také, že dochované části kostry jsou „téměř dvakrát větší, než kterékoliv dosud objevené fosilie pteranodona“.[4] V březnu roku 1973 byly na lokalitě objeveny ještě další fragmenty a Lawson zjistil, že v hornině se nachází další velká kost. Tou byla kost pažní, kterou se podařilo vykopat a z lokality odvézt až v dubnu následujícího roku. Lawson správně předpokládal, že další části této konkrétní kostry už na místě objeveny nebudou, což bohužel od té doby potvrdily mnohé další výzkumy.

———

———

V březnu roku 1975 pak byl konečně publikován článek v periodiku Science, v němž Lawson popsal tohoto pterosaura jako „bezpochyby největšího známého létajícího živočicha“, zatím ale nepřipojil žádné jméno. To udělal až o dva měsíce později, kdy sepsal článek o tom, jak mohl tento obr vůbec létat a přitom mu přidělil i jméno – tak se zrodil taxon Quetzalcoatlus northropi.[5] Rodové jméno je latinizovanou variantou jména aztéckého boha jménem Quetzalcōhuātl, který měl podobu bílého a vousatého opeřeného hada a byl kladnou postavou mytologie, pomáhající například svému lidu šlechtit kakaovník a získávat kakaové boby a čokoládu. Jméno je mimochodem přiléhavé a do značné míry odpovídající, protože dnes víme, že pterosauři měli na těle pokryv tzv. pyknovláken, připomínající ptačí opeření nebo savčí srst (což v době objevu tohoto pterosaura ještě obecně nebylo známo). Druhové jméno northropi je zase poctou americkému průmyslníkovi a vývojáři Johnu Knudsenu Northropovi (1895–1981), který v roce 1939 založil společnost Northrop Corporation, známou zejména výrobou letadel.[6] Hlavním důvodem pak měla být skutečnost, že tato firma po Druhé světové válce vyvinula prototyp Northrop YB-49, jakéhosi předchůdce dnešních „neviditelných bombardérů“ typu B-2 Spirit. Celkový tvar tohoto „samokřídla“, jak se podobným letounům přezdívá, Lawsonovi připomínal právě tvar těla letícího kvecalkoatla. Atraktivní obří druh pravěkého létajícího obra samozřejmě neunikl pozornosti médií a o nálezu brzy psal například Time Magazine, v roce 1981 se pak objevil na titulní straně periodika Scientific American a doprovázel ho článek Wanna Langstona o ptakoještěrech.[7] V průběhu dalších čtyř desetiletí se objevil ve více než 500 vědeckých pracích, přičemž z hlediska pterosauřích druhů se Quetzalcoatlus northropi stal vůbec nejvíce zmiňovaným taxonem. Z hlediska rodů je pak Quetzalcoatlus na čtvrtém místě, a to za podstatně geologicky staršími, dříve objevenými a druhově rozmanitějšími rody Pteranodon, Rhamphorhynchus a Pterodactylus.[8] V průběhu následujících let a desetiletí po prvním objevu byly příležitostně nacházeny další fosilie kvecalkoatlů, často při pátrání nebo vyprošťování fosilií jiných známých zástupců megafauny souvrství Javelina, jako byl obří titanosaurní sauropod Alamosaurus sanjuanensis nebo obří krokodýlovitý plaz Deinosuchus riograndensis.[9]

———

———

V současnosti již rozlišujeme dva pravděpodobně platné druhy rodu Quetzalcoatlus. Zatímco typový druh Quetzalcoatlus northropi patřil k největším létajícím tvorům všech dob, druh Quetzalcoatlus lawsoni, formálně stanovený v roce 2021, byl podstatně menší. I tak ale jeho rozpětí křídel činilo podle současných odhadů zhruba 4,5 metru a jeho hmotnost dosahovala asi 65 kg, tedy podstatně víc, než u nejtěžších letu schopných ptáků.[10] I dospělí zástupci druhu Q. lawsoni by nám tedy s téměř metr dlouhou hlavou a zmíněnými dalšími rozměry připadli obrovští, přesto byli jen trpaslíky ve srovnání se svými vývojovými příbuznými z druhu Q. northropi. Od samotného objevu prvních fosilií v roce 1971 udivovala vědeckou i laickou veřejnost zejména velikost tohoto obřího létajícího obratlovce, která se vymykala dosavadním představám o tom, co je u aktivně létajícího tvora z hlediska rozměrů vůbec možné. Dnes už sice můžeme odmítnout nejdivočejší odhady rozpětí křídel, které ve své době činily také 15,5 metru, 21 metrů a dokonce i fantastických 25,8 metru, i se současnými poznatky se ale zdá být velmi pravděpodobné, že největší exempláře tohoto azhdarchidního pterosaura měly v rozpětí křídel kolem 11 metrů, přičemž maximální hodnota (kdy ještě nemusíme počítat s výraznými morfologickými změnami) činí přibližně 13 metrů.[11] To znamená, že se jedná o více než trojnásobek rozpětí dnešních albatrosů stěhovavých (s rekordní zdokumentovanou mírou rozpětí 3,6 metru) a odhadovaná hmotnost kvecalkoatla v rozmezí 150 až 250 kg až dvacetinásobně překonává hmotnost nejtěžších dnešních letu schopných ptáků.[12] Když k tomu připočteme asi 2,5 metru dlouhou hlavu a pravděpodobný fakt, že při postoji na zemi dosahoval tento ptakoještěr výšky až kolem 6 metrů, tedy více než mají v současnosti nejvyšší žirafy, je to skutečně fascinující představa.[13] A to tím spíše, že je zcela reálná – tito živočichové na konci křídové periody skutečně existovali a navíc mohli být kosmopolitně rozšíření, protože dokázali relativně snadno a rychle migrovat na extrémní vzdálenosti tisíců kilometrů.[14] Zakončeme tedy tento článek pomyslným popřáním hezkých „padesátin“ jednomu z největších – ne-li vůbec největšímu – létajícímu tvorovi všech dob.

———

———

Short Summary in English: Quetzalcoatlus is a genus of giant azhdarchid pterosaur that lived during the Maastrichtian age of the Late Cretaceous (about 68 to 66 mya) in North America and possibly elsewhere. The type specimen, recovered in 1971 from the Javelina Formation of Texas, consists of several wing fragments and was formally described 50 years ago (1975) as Quetzalcoatlus northropi by the paleontologist Douglas Lawson. With its wingspan of about 11 meters or more, it was one of the largest known flying animals of all time.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Quetzalcoatlus

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/quetzalcoatlus/

https://dinodata.de/animals/pterosaurs/pages_q/quetzalcoatlus.php

https://www.pteros.com/pterosaurs/quetzalcoatlus.html

https://pterosaur.net/species.php

———

[1] Lehman, T. M.; McDowell, F.; Connelly, J. (2006). First isotopic (U-Pb) age for the Late Cretaceous Alamosaurus vertebrate fauna of West Texas, and its significance as a link between two faunal provinces. Journal of Vertebrate Paleontology. 26 (4): 922–928.

[2] Wick, S. L. (2014). New evidence for the possible occurrence of Tyrannosaurus in West Texas, and discussion of Maastrichtian tyrannosaurid dinosaurs from Big Bend National Park. Cretaceous Research. 50: 52–58.

[3] Brown, M. A.; Sagebiel, J. C.; Andres, B. (2021). The discovery, local distribution, and curation of the giant azhdarchid pterosaurs from Big Bend National Park. Journal of Vertebrate Paleontology. 41 (sup1): 2–20.

[4] Lawson, D. A. (1972). Paleoecology of the Tornillo Formation, Big Bend National Park, Brewster County, Texas. University of Texas at Austin.

[5] Lawson, D. A. (1975). Pterosaur from the Latest Cretaceous of West Texas: Discovery of the largest flying creature. Reports. Science. 187 (4180): 947–948.

[6] Lawson, D. A. (1975). Response: Could Pterosaurs Fly?. Science. 188 (4189): 676–678.

[7] Langston, W. Jr. (1981). Pterosaurs. Scientific American. 244 (2): 122–136.

[8] Andres, B.; Langston, W. Jr. (2021). Morphology and taxonomy of Quetzalcoatlus Lawson 1975 (Pterodactyloidea: Azhdarchoidea). Journal of Vertebrate Paleontology. 41 (sup1): 46–202.

[9] Schwimmer, D. R. (2002). The Early Paleontology of Deinosuchus. King of the Crocodylians: The Paleobiology of Deinosuchus. Indiana University Press. pp. 17–41.

[10] Padian, K.; et al. (2021). Functional morphology of Quetzalcoatlus Lawson 1975 (Pterodactyloidea: Azhdarchoidea). Journal of Vertebrate Paleontology. 41 (sup1): 218–251.

[11] Witton, M. P.; Martill, D. M.; Loveridge, R. F. (2010). Clipping the wings of giant pterosaurs: comments on wingspan estimations and diversity. Acta Geoscientica Sinica. 31: 79–81.

[12] Henderson, D. M. (2010). Pterosaur body mass estimates from three-dimensional mathematical slicing. Journal of Vertebrate Paleontology. 30 (3): 768–785.

[13] Naish, D.; Witton, M. P. (2017). Neck biomechanics indicate that giant Transylvanian azhdarchid pterosaurs were short-necked arch predators. PeerJ. 5: e2908.

[14] Witton, M. P.; Habib, M. B.; Laudet, V. (2010). On the size and flight diversity of giant pterosaurs, the use of birds as pterosaur analogues and comments on pterosaur flightlessness. PLOS ONE. 5 (11): e13982.

———