Měli sauropodní dinosauři chobot?

…aneb Konečný verdikt k padesátileté záhadě

Mezi mnoha různými jubilejními událostmi spojenými s dinosauří paleontologií si letos připomínáme také kulaté 50. výročí jedné zajímavé vědecké hypotézy, která na jistou dobu pomyslně zazářila, ale test času neustála. Jedná se o hypotézu sauropodích chobotů, která oficiálně vznikla patrně v roce 1975, byla populární zejména v 80. a 90. letech a dnes už upadla takřka v obecné zapomnění. Čeští zájemci o dinosaury si nejspíš vybaví obrázky „chobotnatých“ ultrasaurů a dikreosaurů v podání výtvarnice Barbory Kyškové, která tyto sauropody ztvárnila v knize Jaroslava Mareše Záhada dinosaurů z roku 1993. I když obří dlouhokrcí sauropodi s malým chobotem působili vždy bizarně až mimozemsky, tato hypotéza nebyla zcela nesmyslná a pošetilá. Vůbec první představu o tomto anatomickém znaku ve spojitosti se sauropodními dinosaury představil ve svém článku z roku 1971 americký paleontolog Robert T. Bakker, kterého pravidelným čtenářům blogu jistě není třeba blíže představovat. Bakker ve své práci s názvem „Ecology of the Brontosaurs“, publikované v periodiku Nature, správně dokládá, že sauropodi nebyli v žádném případě semiakvatickými („obojživelnými“), nýbrž plně terestrickými zvířaty. Jeho představa možného proboscis, tedy krátkého chobotu, přítomného u sauropodů s poukazem na vysoko položené nozdry na lebkách, ta už je však přece jen trochu moc spekulativní.[1] Bakkerovo pojetí ještě v paleontologickém světě velkou vlnu zájmu nepřineslo, k tomu došlo až o další 4 roky později, kdy ve své studii „Sauropod habits and habitats“ paleontolog Walter Coombs přináší pro tuto hypotézu další pomyslné důkazy.[2] Zejména operuje opět s tím, že sauropodní dinosauři byli plně adaptováni na život na souši, přitom je ale zvláštní, že například někteří diplodokoidní sauropodi měli otvory pro nozdry posunuté na lebce výrazně nahoru a dozadu.

———

Sloni mají nozdry umístěny vysoko vepředu na lebce, podobně jako například pozdně jurský sauropod Diplodocus. Někteří badatelé si proto před půlstoletím začali představovat, že i druhohorní dinosauři mohli být vybaveni jakýmsi krátkým a pružným chobotem. Dnes už však tato hypotéza není příliš uznávaná. Kredit: Robert T. Bakker (kniha The Dinosaur Heresies, 1986; str. 141).

———

Taková pozice nosních otvorů je přitom u současných suchozemských obratlovců typická jen pro druhy, které mají chobot (jako jsou sloni a tapíři), nebo jsou alespoň vybaveni velkými a nápadnými nozdrami. Coombs byl nicméně opatrný a rozumně připojil i úvahu, že pro přítomnost chobotu u sauropodů nemáme ve skutečnosti žádné nezpochybnitelné důkazy a zobecňovat jakékoliv tvrzení o celé extrémně rozsáhlé skupině těchto plazopánvých dinosaurů by rovněž bylo nerozumné. A tak, ačkoliv se tato hypotéza objevila v roce 1980 v jedné knize a v průběhu 80. a 90. let ji zpopularizoval paleontolog John Martin (který se s ní ale snažil vysvětlit, jak se mohli sauropodi dostat lépe k větvím stromů – podle tehdejších mylných představ měli totiž sauropodi pevné a víceméně nepohyblivé krky).[3] Chobot by tedy v takovém případě byl vhodnou pomůckou například pro zachytávání a přibližování větví k tlamě. V této době se objevovaly také další poněkud výstřední představy o sauropodech – například jedna podoba diplodoka zahrnovala i masité pysky a enormně vyvinutou svalovinu okolo jeho čenichu – to byla totiž další interpretace důvodu vysoko položených nozder na lebce. Podobné představy měly poměrně tuhý kořínek a dlouhý život – například ještě v roce 2008 profesionální výtvarník a výrobce modelů Bill Munns vytvořil model východoafrického brachiosaurida žirafatitána (Giraffatitan brancai) s dlouhým a ohebným chobotem. Ten opět zažehl plamen představivosti u široké veřejnosti a dávno pohřbená hypotéza sauropodích chobotů se náhle začala nejen v paleontologických kuloárech opětně přetřásat. Dnes už si každopádně můžeme být takřka jistí, že sauropodi žádné choboty neměli. Odpovídá tomu zejména nepřítomnost potřebné „tvářové“ svaloviny, dále absence lebečních ploch pro upnutí těchto svalů i příliš malé lebeční nervové kanálky (s šířkou v rozmezí 1 a 3 mm příliš tenké na to, aby s nimi mohl být dostatečně inervován funkční chobot).[4]

———

Lebky brachiosauridů s jejich extrémně velkými nosními otvory inspirovaly vědce k představě „chobotnatých“ sauropodů až do prvního desetiletí tohoto století. Na snímku autor článku vedle repliky fosilní lebky obřího brachiosaurida druhu Giraffatitan brancai. Kredit: Vladimír Socha (Museum für Naturkunde, Berlín; 20. 6. 2010).

———

Neodpovídá ani umístění někdejší měkké tkáně v nozdrách nebo například stupeň opotřebování zubů – v případě přítomnosti chobotu by některé drobné anatomické detaily na lebce byly zkrátka odlišné. Navzdory skutečnosti, že v současnosti disponují funkčními choboty zejména savci (a dinosauři jim samozřejmě nejsou nijak vývojově příbuzní), anatomické a fyziologické znaky spojené s přítomností chobotu jsou obecně nápadné a relativně snadno identifikovatelné – jenže žádný ze známých sauropodů právě takové neměl.[5] Argumentů proti přítomnosti chobotu u sauropodů je ale ještě podstatně více. Nedává například valný smysl, ale se vyvíjel chobot u tvorů, kterým již narostl extrémně dlouhý a poměrně ohebný krk, v některých případech přesahující svojí délkou i fantastickou míru 15 metrů. Ani sám Walter Coombs a jeho kolegové nevylučují, že zmínění diplodokoidi skutečně mohli mít na svých hlavách jakési podivné útvary z měkké tělní tkáně, jako jsou třeba nafukovací „vaky“, hřebínky, laloky apod. S těmi sice sauropodi rychleji nebo snadněji potravu nezískávali, mohli se ale díky nim například lépe dorozumívat nebo signalizovat ostatním dinosaurům informace o svém postavení ve stádě, o pevnosti svého zdraví, celkové kondici a síle i o mnoha dalších aspektech své biologie a ekologie.[6] Žádného chobotu tedy určitě nebylo potřeba a u sauropodů to ani nemusel být potenciálně nejpřínosnější „doplňkový orgán“. Chobot by byl u sauropodních dinosaurů nejspíš značně nadbytečným tělním přívěskem, který by jim v získávání potravy nijak významně nepomáhal. V současnosti je tedy půl století stará hypotéza o chobotech na hlavách sauropodů považována drtivou většinou paleontologů za zcela neopodstatněnou, neprokázanou a nadto i velmi nepravděpodobnou. Největší suchozemští tvorové všech dob, dosahující délky v desítkách metrů a hmotnosti v desítkách tun [7], vyhlíželi dost exoticky a úžasně i bez chobotu, který by byl navíc v jejich případě nejspíš zcela nadbytečný.

———

Malým chobotem se pyšní například také samci rypoušů, mohutných tuleňovitých ploutvonožců. Na snímku je odpočívající samec rypouše severního (Mirounga angustirostris). Kredit: NOAA; Wikipedia (volné dílo).

———

Short Summary in English: Unlike in most recent and extinct tetrapods, the bony nostrils of most sauropods are dorsally located. For example in diplodocoids they’re located right up over the eyes. Interesting thing is, that in extant mammals, the species with dorsally located bony nostrils mostly have a trunk (elephants, tapirs etc.). So it is quite probable that sauropods might have had trunks as well, right? In fact, this is very unlikely and modern paleontology clearly rejects this hypothesis.

———

Odkazy:

https://www.scientificamerican.com/blog/tetrapod-zoology/no-trunks-for-sauropods-2012/

https://tetzoo.com/blog/2019/1/18/the-life-appearance-of-sauropod-dinosaurs

https://theconversation.com/we-discovered-how-the-largest-dinosaurs-walked-and-it-was-more-like-hippos-than-elephants-178194

https://boingboing.net/2012/11/20/sauropods-might-have-had-trunk.html

https://svpow.com/2011/04/07/coombss-chimaera/

———

[1] Bakker, R. T. (1971). Ecology of the Brontosaurs. Nature. 229: 172–174.

[2] Coombs Jr.; W. P. (1975). Sauropod Habits and Habitats. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 17: 1–33.

[3] Henderson, D. M. (2004). Tipsy punters: sauropod dinosaur pneumaticity, buoyancy and aquatic habits. Proceedings of Biological Sciences. 271 (Suppl. 4): S180-S183.

[4] Witmer, L. M. (2001). Nostril position in dinosaurs and other vertebrates and its significance for nasal function. Science. 293: 850–853.