Skutečný prázdninový gigant

…aneb Mohl indický titán přece jen vyvážit největší velryby?

Letní prázdniny se nám přiblížily tempem klusajícího tyranosaura z Jurského parku, a proto již tradičně zařazuji na konec června jeden letně laděný článek. Letos přišel na řadu mnohokrát pojednaný indický titanosaurní sauropod druhu Bruhathkayosaurus matleyi, který by nám podle posledních zjištění mohl změnit i některé údaje z učebnic přírodopisu a přidat zajímavá fakta pro prázdninovou návštěvu zoologických zahrad nebo „mořských světů“. Podle badatelů Asiera Larramendiho a Gregoryho S. Paula mohl totiž zmíněný gigant z pozdní křídy dosahovat hmotnosti mezi 110 a 170 tunami, srovnatelné i s většími jedinci rekordního kytovce plejtváka obrovského (Balaneoptera musculus)![1] A to je na začátek letních prázdnin více než zajímavé a podnětné téma, ostatně o nejvyšší možné teoretické hmotnosti suchozemských tvorů a zároveň o jakémsi biomechanickém limitu pro suchozemské čtvernožce již byla rovněž nejednou řeč. Osobně jsem vyzdvihoval údaj 140 tun jako přibližnou mez pro hmotnost kteréhokoliv živočicha, jehož musejí unést jeho kráčivé končetiny. Nová práce přitom přichází s velmi podobnou hodnotou (130 tun) jako nejpravděpodobnější maximální hmotností (střední hodnotou většiny odhadů) přisouzenou právě kolosálnímu bruhatkajosaurovi.[2] Podívejme se tedy nyní na tuto pozoruhodnou problematiku blíže. Autoři nové práce, publikované nedávno v periodiku Lethaia, vycházejí především ze studie vydané v loňském roce indickými paleontology Palem a Ajásamim (který je mimochodem jedním z původních autorů popisu druhu B. matleyi).[3] V této loňské studii indičtí vědci prezentovali svůj názor, že velká dlouhá kost zadní končetiny, jejíž délku stanovili na rovné 2 metry, představuje tibii, tedy kost holenní. V takovém případě by Bruhathkayosaurus byl skutečně nejspíš největším dosud známým suchozemským živočichem vůbec. Paul využívá nové metody výpočtu tělesného objemu a hmotnosti obřích sauropodních dinosaurů a pro indického titanosaura mu vycházejí různé hodnoty od 110 do 170 tun, s vyšší pravděpodobností pro rozmezí 110 až 130 tun. Pro lepší porovnání s dalšími známými sauropody lze uvést, že zatímco bruhatkajosaurus měl kost holenní dlouhou 200 cm, pozdně jurský Giraffatitan z Tanzanie se může pochlubit kostí holenní o délce „pouhých“ 112 cm a raně křídový severoamerický Sauroposeidon pak dokonce „jen“ 88,7 cm. Dokonce i obří argentinský titanosaur rodu Dreadnoughtus, byť v případě typového exempláře představující ještě ne plně dorostlého jedince, má holenní kost dlouhou „pouhých“ 120 cm.[4]

———

———

Největší dnes relativně dobře známý dinosaurus, kterým je další argentinský titanosaur Argentinosaurus, měl kost holenní o délce 155,5 cm.[5] Také obří fragment stehenní kosti bruhatkajosaura o šířce 75 cm pak naznačuje, že rozměry tohoto asijského obra musely být přímo fantastické. Paul s Larramendim odhadují, že tibia indického sauropoda byla asi 1,29krát delší než v případě argentinosaura, což ukazuje na hmotnost přibližně 165 tun. Zatímco i nejnižší odhad má hodnotu v rozmezí 100 až 120 tun, ten nejvyšší (založený na přímém porovnání s relativně „krátkonohým“ rodem Patagotitan) pak činí dokonce 240 tun! Na základě velikosti fragmentu femuru (kosti stehenní) při rekonstruované délce této kosti v rozmezí 3,0 až 3,3 metru vychází hmotnost dinosaura na 108 až 141 tun, se střední hodnotou kolem 125 tun. Tento přístup má ale značné slabiny ve skutečnosti, že reálně dosud neznáme tělesné proporce bruhatkajosaura ani mnoha dalších obřích sauropodů.[6] Když například zvětšíme argentinosaura (resp. extrapolujeme rozměry kostí bruhatkajosaura na předpokládanou siluetu argentinského obra), dostaneme nepříliš pohyblivého tvora o hmotnosti přes 150 tun (a to přesto, že ostatní způsoby odhadů svědčí o podstatně nižší hmotnosti). Veškeré číselné údaje je proto nutné brát s poměrně velkou rezervou, což platí i o Paulem odhadované délce mezi 34 a 45 metry, se střední hodnotou kolem 40 metrů. B. matleyi by tak mohl být i jedním z nejdelších známých dinosaurů a obratlovců vůbec (potenciálně by vyrovnal i rekordní délku geologicky mnohem staršího pozdně jurského druhu Supersaurus vivanae, stanovenou nedávno asi na 39 až 42 metrů).[7] Autoři práce dále spekulují o rozměrech jiného enigmatického sauropoda druhu Maraapunisaurus fragillimus, jehož obří obratel byl objeven a zároveň i ztracen v roce 1878 a jeho přesnou velikost již dnes proto nemůžeme ověřit.[8] Pokud ale platí původní Copem udávaný rozměr 1,5 metru pro fragment obratle z Colorada a jeho celková rekonstruovaná délka asi 2,4 metru, pak jeho původce mohl dle Paulových propočtů vážit mezi 80 a 120 tunami. Toto rozpětí však platí pro gracilní tělesný typ relativně štíhlého diplodokida. V případě, že se jednalo o evolučně vyspělejšího diplodokina s relativně malými obratli v poměru k objemu těla, by hmotnost původce této kosti mohla dosáhnout i hodnoty kolem 150 tun. A to už odpovídá přibližně třiceti dospělým slonům africkým![9]

———

———

Původce kolosálního, až 2 metry dlouhého otisku stopy v australské lokalitě Broome mohl být podle autorů práce rovněž gigantem, jehož hmotnost se měla pohybovat dokonce v kategorii nad 200 tun (!), pravděpodobněji se ale jednalo o stopu menší, odpovídající sauropodovi o hmotnosti asi 70 až 80 tun.[10] Paul a Larramendi dále konstatují, že sauropodní dinosauři přece jen mohli dosahovat hmotnosti srovnatelné s dospělými zástupci největších kytovců, včetně plejtváka obrovského (s průměrnou dospělou hmotností v rozmezí 100 až 150 tun a maximální hodnotou pohybující se kolem 200 tun).[11] Tato skutečnost je pozoruhodná i proto, že dinosauři na rozdíl od velryb museli na souši překonávat neúprosnou gravitaci a adaptovat se na extrémní zatížení pohybového aparátu i své oběhové soustavy. Navíc lze konstatovat, že zatímco kytovci se do podobných rozměrů vyvinuli poměrně nedávno v souvislosti s poměrně neobvyklými podmínkami v oceánských ekosystémech zejména období pleistocénu (navíc obřích rozměrů s hmotností nad 100 tun dosáhli kytovci nejspíš teprve před 5 až 15 miliony let), sauropodi v průběhu svého vývoje opakovaně experimentovali s obřími rozměry, a to po dobu více než 90 milionů let.[12] Paul dokonce dochází k závěru, že je z evolučního hlediska paradoxně jednodušší vytvořit gigantickou živočišnou formu na souši než ve vodě, a to zejména kvůli stálejšímu přísunu živin i dlouhodobě setrvalejšímu stavu terestrických habitatů. V závěru se autoři podivují nad tím, že fosilie giganta jako je Bruhathkayosaurus se mohly dochovat právě na území Indie, která byla v době jeho existence ostrovem s omezenou geografickou rozlohou a zároveň rájem aktivních sopek, přičemž se nejednalo o prostředí, které by skýtalo velkou naději na dochování koster obřích dinosaurů (nemluvě o tom, že početnost populací tak obřích sauropodů musela být velmi nízká).[13] Co tedy k tomuto novému pohledu na záhadného dinosauřího giganta z pozdně křídové Indie dodat? Oba autoři odvedli poměrně dobrou práci, jejich odhady jsou ale založeny na velmi nejistém základě.[14] Pokud se nicméně v případě dnes již neexistující dvoumetrové kosti skutečně jednalo o kost holenní, pak nemusí být na první pohled obtížně akceptovatelný hmotnostní údaj 130 000 kg přehnaný. Jako obvykle nám ale takovou možnost mohou potvrdit pouze případné další, tentokrát snad již podstatně lépe zdokumentované, paleontologické objevy.

———

———

Short Summary in English: The fascinating possibility that some sauropods grew to be as massive as the largest whales has been a matter of discussion for many decades. The recent studies of lost fossil bone from the Late Cretaceous of India suggests the existence of a titanosaur sauropod of such giant size, possibly in the range of about 110 to 130 tonnes. Enigmatic species Bruhathkayosaurus matleyi could possibly belong to some of the largest land animals of all time.

———

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Bruhathkayosaurus

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/b/bruhathkayosaurus.html

http://www.eofauna.com/publications/bruhathkayosaurus-body-mass

https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_b/bruhathkayosaurus.php

http://www.fossilworks.org/cgi-bin/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=77395

———

[1] McClain, C. R.; et al. (2015). Sizing ocean giants: patterns of intraspecific size variation in marine megafauna. PeerJ. 3: e715.

[2] Paul, G. S.; Larramendi, A. (2023). Body mass estimate of Bruhathkayosaurus and other fragmentary sauropod remains suggest the largest land animals were about as big as the greatest whales. Lethaia. 56 (2): 1–11.

[3] Pal, S.; Ayyasami, K. (2022). The lost titan of Cauvery. Geology Today. 38 (3): 112–116.

[4] Paul, G. S. (2019). Determining the largest known land animal: A critical comparison of differing methods for restoring the volume and mass of extinct animals. Annals of the Carnegie Museum. 85 (4): 335–358.

[5] Mazzetta, G. V.; Christiansen, P.; Fariña, R. A. (2004). Giants and bizarres: Body size of some southern South American Cretaceous dinosaurs. Historical Biology. 16 (2–4): 71–83.

[6] Carballido, J. L.; et al. (2017). A new giant titanosaur sheds light on body mass evolution among sauropod dinosaurs. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 284 (1860): 20171219.

[7] Curtice, B. (2021). New Dry Mesa Dinosaur Quarry Supersaurus vivianae (Jensen 1985) axial elements provide additional insight into its phylogenetic relationships and size, suggesting an animal that exceeded 39 meters in length (PDF). str. 92.

[8] Carpenter, K. (2018). Maraapunisaurus fragillimus, N.G. (formerly Amphicoelias fragillimus), a basal Rebbachisaurid from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Colorado. Geology of the Intermountain West. 5: 227–244.

[9] Laurson, B.; Bekoff, M. (1978). Loxodonta africana (PDF). Mammalian Species. 92: 1–8.

[10] Molina-Perez, R.; Larramendi, A. (2020). DINOSAUR FACTS AND FIGURES : the sauropods and other sauropodomorphs. New Jersey: Princeton University Press. str. 254.

[11] Paul, G. S. (2022). Restoring the True Form of the Gigantic Blue Whale for the First Time, and Mass Estimation. bioRxiv 2022.08.28.505602 (preprint).

[12] Sander, P. M.; et al. (2011). Biology of the sauropod dinosaurs: the evolution of gigantism. Biological Reviews. 86 (1): 117–155.

[13] Carpenter, K. (2006). Biggest of the big: a critical re-evaluation of the mega-sauropod Amphicoelias fragillimus. In Foster, J. R. and Lucas, S. G., eds., 2006. Paleontology and Geology of the Upper Jurassic Morrison Formation. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 36: 131–138.

[14] Yadagiri, P.; Ayyasami, K. (1987). A carnosaurian dinosaur from the Kallamedu Formation (Maestrichtian horizon), Tamilnadu. In Sastry, M. V. A.; et al. (eds.), Three Decades of Development in Palaeontology and Stratigraphy in India. Volume 1. Precambrian to Mesozoic. Geological Society of India Special Publication. 11 (1): 523–528.

———